K aktivismu stačí ulice

Setkal jste se během svého dospívání s něčím, co by šlo označit za romský aktivismus?

Když jsme žili na Slovensku, táta se angažoval ve Svazu Cikánů­-Romů. To jsem byl kluk, bylo to na počátku sedmdesátých let a scházeli se u mého strejdy Paja Murgače, který byl předsedou místní pobočky. Pomáhali chudým, kteří si nedokázali pomoct sami. Když jim spadla chatrč, postavili jim domeček. O sobotách a nedělích se nepracovalo na vlastním, ale pomáhalo se chudým Romům.

Šlo tedy o pomoc dovnitř komunity, nikoliv o obranu. K rasovým útokům nedocházelo?

Jako domobrana to nefungovalo. Bydleli jsme na malém městě, v Sobrancích, rvačky samozřejmě byly, ale většinou hospodské a tím to končilo. Někdy padly rasové narážky, nikdy ale nešlo hodně lidí na jednoho. Mladí výrostci prostě vyhledávali rvačky, ať už šlo o bílé, nebo o Romy. Přijeli policajti, strčili je na dva dny za mříže nebo na záchytku, a když jim vychladly hlavy, byli zase kamarádi. Vyrůstali jsme společně a celkem jsme si i pomáhali, ať už jsme byli Romové, nebo gadžové.

Kdy jste se poprvé ocitl v roli, která by se dala označit za aktivistickou?

To byla antifašistická demonstrace v dubnu 1992, když v Teplicích pochodovali náckové. Krátce předtím skinheadi zmlátili jednu romskou holku. Když pak přišla zpráva, že chtějí zaútočit na Dubskou ulici, pár se nás domluvilo, že tam budeme hlídat. Následně skinheadi oznámili, že chystají pochod, a na blokádě jejich pochodu začal můj antifašistický aktivismus. Bylo mi šestadvacet a poznal jsem tam Jakuba Poláka a anarchisty. Od té doby jsem podobných blokád zažil mnoho.

V devadesátých letech vznikaly první romské politické strany. Proč nezískaly větší podporu ani ve vlastní komunitě?

Nejdřív vznikla Demokratická unie Romů, pak Romská občanská iniciativa. Nebyli to snad nepoctiví lidé, ale tak trochu spekulanti, a těm já nikdy nevěřil. Navíc byli známí jen v místě svého působiště a jinam nejezdili. V Teplicích vznikl například Demokratický svaz Romů, jemuž jsem zpočátku pomáhal, ale nakonec jsem se k němu nepřidal, protože za něj začal vystupovat člověk, který sotva vylezl z kriminálu. Mně se ale do politiky nechtělo, chtěl jsem pomáhat lidem a k tomu žádnou stranu nepotřebuju.

Co byste řekl k fenoménu nevraživosti mezi Romy, kteří žili v Česku, a těmi ze Slovenska?

Většina z nás přišla do Čech ze Slovenska, jen v různých dobách. Českých Romů se z koncentráků vrátilo jen pět až deset procent. Každopádně rasismus existuje i uvnitř romské komunity. Někdo je tmavší, někdo světlejší. Když vidí světlejší tmavšího, často zazní: „Savo kálo, savo džungálo – Podívej, jak je černej, jak je ošklivej…“ Olaši se nemusí s Rumungry a pak jsou tu ještě Sintové… Já ale nikdy rozdíly nedělal. Když rozdávám potraviny nebo vánoční dárky, dám každému, kdo to potřebuje. Pokud se objeví bílý chlap, co přišel o práci a má děti, dám i jemu. Když přijede Rom v mercedesu, tak ho vyprovodím s tím, co si to vůbec dovoluje.

Kromě respektu vaše angažovanost vyvolává mezi Romy i nevraživost. Čím to je?

Já tomu moc nerozumím. V devadesátých letech to ještě šlo. Nebyly sociální sítě, nebyly telefony, lidé se buď znali, nebo neznali. Dneska se znají hlavně přes sítě a tam je spousta špíny. Kdejaký vůl pak může druhým nadávat. To by si dřív nikdo nedovolil. Najednou se vyrojila spousta romských aktivistů, které jsem na žádné demonstraci nikdy neviděl… Ale pořád je i řada takových, kterým k aktivismu stačí ulice a nepotřebují sítě.

Možná někomu vadí právě ten vytrvalý aktivismus…

Už jsem slyšel, že si mám dát konečně pokoj. Hlavně mladým, kteří chtějí do politiky, o níž nic nevědí, jsem trnem v oku. Hodně z nich se objevilo po vraždě Stanislava T. v Teplicích a hlavním nástrojem jejich aktivismu jsou videa na sítích. A to já nedělám. Snažím se lidem pomáhat, jenže sám na to nemám prostředky. Nemohl bych to dělat bez neziskovek, jako jsou Romea, Romodrom, Romano jasnica, Slovo 21 a další, ale ani bez kamarádů, různých levičáků a anarchistů. Podpůrné sítě mezi lidmi stále existují, ale to proto, že se známe z demonstrací. Zažili jsme spolu pendreky, zatýkání a máme k sobě mnohem blíž než lidé, které spojují jen sítě.

Není žádným tajemstvím, že se na obchodu s chudobou přiživují i někteří bohatí Romové. Co si o nich myslíte?

Takoví lidé jsou zkrátka hovada. Každému, kdo vydělává na chudých, ať už bílých, nebo Romech, přeju, aby ho nic šťastného v životě nepotkalo. Klidně ať má peníze, ale žádné štěstí k tomu.

Pomáhal jste ukrajinským Romům, kteří utíkali před válkou. Jak hodnotíte přístup českých úřadů?

Není to tak dlouho, co jsem se účastnil tiskovky bývalého primátora Prahy na hlavním nádraží. Řekl tam, že český stát zvládl uprchlickou krizi na sto procent. Zvládla se možná pomoc 350 tisícům etnických Ukrajinců, ale nedokázali si poradit se dvěma tisíci ukrajinských Romů. Hned na začátku války jsem byl na slovensko­-ukrajinských hranicích, kam jsme vezli materiální pomoc. Už tam jsem poznal, že bude zle. Viděl jsem, že české i slovenské organizace svým způsobem podporují rasismus vůči ukrajinským Romům. Do autobusu vzali Ukrajince, ale Rom tam nesměl. Postupně se ukázalo, že ukrajinští Romové v Česku nejsou vítaní, tak jsme se snažili dostat je za hranice. Ozvali se nám aktivisté z Irska, Německa, Dánska a Velké Británie a do těchto zemí jsme nakonec s Mírou Brožem vypravili přes tisíc lidí. Hodně v tom pomohl Romodrom, který nás dokonce nakrátko zaměstnal.

Jak ukrajinští Romové reagovali na chování Čechů?

Říkali, že je to stejné jako na Ukrajině. V odmítání ukrajinských Romů hrála ale velkou roli i panika a výmysly. Mě například požádali z Romodromu a Slova 21, abych jel do Varnsdorfu, kde jsou ukrajinští Romové ubytovaní, protože se objevují informace, že tam došlo ke vzpouře. Tak jsem tam dorazil, zjistil, že se žádná vzpoura nekoná, jen asi desetiletý kluk si v Penny Marketu vzal sušenku, jablko a banán. A protože neměl peníze, zaplatil to za něj nějaký pán. Z toho vznikly povídačky o tom, že ukrajinští Romové udělali vzpouru, nabrali si zadarmo plné košíky jídla a útočí na místní usedlíky. Nic z toho nebyla pravda. Některá města, třeba Janov u Litvínova, ukrajinské Romy odmítla přijmout. Měli je tam dva dny, pak přistavili autobusy a už je lifrovali pryč.

Jak z toho tedy Česko vyšlo?

Ukázalo se, že anticiganismus stále existuje, a všimli si toho i v Unii, kde jsme za přístup k ukrajinským Romům byli kritizováni přímo na půdě Evropského parlamentu.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich­-Böll­-Stiftung Praha.