Už dobrého čtvrt roku nechodím po mřížoví pěšin Timirjazevského lesa, a to jsem v něm uplynulé dva roky trávila někdy i tři hodiny denně. Ráno a odpoledne na procházce se psem. Chybí mi. Schovala bych se teď v jeho chladivém stínu. Když jsem v něm byla naposledy, padal ještě těžký jarní sníh. Za pětačtyřicet minut venčení-loučení ho přibylo nejméně deset centimetrů. Bundu jsem musela pořádně vyklepat, než jsem ji vmáčkla na zadní sedadlo mezi tašky a krabice a nastoupila do auta, kterým jsem pak čtyři dny jela na jih. Odvážela jsem si ten pokusný les zemědělské akademie s sebou – nejen ve své hlavě a na podrážkách zimních bot, ale i v knížce Oksany Vasjakinové Růže, která v těch dnech právě vyšla. Věděla jsem, že byla napsána téměř celá tady, na lavičce u vchodu mezi krmítky, na kmeni spadlého stromu mezi hroby timirjazevských akademiků. Byla jsem ráda, že jsem si ji stačila pořídit, a těšila se, že až dorazím, stane se tam, v zahraničí, mým dočasným útočištěm. A tak …
Tento článek si přečtou pouze předplatitelé
Předplaťte si Ádvojku
Přihlášení
Kupte si A2 v elektronické podobě
