Britský historik Eric Hobsbawm proslul jako autor velkých syntéz, jeho první rozsáhlá práce se ovšem věnuje okrajovému tématu archaických forem odporu. Ačkoli jevy, o nichž se v Primitivních rebelech dočtete, autor považoval za dávno minulé, setkáváme se s nimi dodnes.
Eric Hobsbawm patří k nejuznávanějším historikům 20. století, v češtině však bylo vydáno jen několik málo jeho děl, přičemž kromě Věku extrémů (1994, česky 1998) nejde o žádné z těch, která mu vydobyla zasloužené renomé. Je paradoxem, že ačkoli byl po celý život členem Komunistické strany Velké Británie, v předlistopadovém Československu mu vyšla pouze knížka o jazzu (pod pseudonymem Francis Newton). Spíš než Hobsbawmův malý zápal pro rigidní politickou linii britských komunistů (jeho představám byla bližší politika Komunistické strany Itálie) bylo příčinou jeho pojetí moderních dějin, jež nesouznělo s dobovým československým mainstreamem, zejména ne s tím normalizačním. Vyjma zmíněného bestselleru, který se řadí k nejoceňovanějším syntézám dějin 20. století, tak máme k dispozici jen zmíněnou pseudonymní Jazzovou scénu (1959, česky 1973), útlou práci Národy a nacionalismus od roku 1780 (1995, česky 2000) a esejisticky pojatou knížku Globalizace, demokracie a terorismus (2007, …
