Co zůstalo z Jaroslava Haška po sto letech? Překvapivě mnoho – jinak by na něj tak dobře neseděly pojmy dnešní „postfaktické“ doby. Autor Švejka byl brilantní troll, generátor diskursivního šumu a šiřitel fake news, který dřív než kdo jiný rozpoznal sílu žvanění.
Ilustrace Martin Kubát
Interpretovat dílo a osobu Jaroslava Haška, má-li vůbec cenu ty dvě mohutné a oteklé věci od sebe oddělovat, je ošemetná věc. Není to o nic lehčí než napsat blahopřání k výročí ve speditérském slohu. Vědom si toho, že musím selhat, ulevilo se mi, že mohu být trapný, protože o seriózní výklady a rozhojnění autorského mýtu se u příležitosti sta let od Haškovy smrti postarají mnozí jiní. Rozhodl jsem se proto sestavit stručný slovníček pojmů, jimiž by se mohl tradiční pohled na „světovou senzaci“ trochu rozvrtat. Může se stát, že jemnocitnějším se nad ním udělá nevolno. Ostatně i sám mistr prý v posledních týdnech života během diktování Švejka zvracel. Prostě jen vleže pootočil hlavu a pak pokračoval, ani nezavolal „Radko, pytlík!“. Podotýkám, že pobodat autora článku rezavým nožem jest nepřípustné.
Bulšit čili žvanění
Žvanění je pro Haška jak cílem, na který útočí, tak metodou, kterou k tomu používá. Současně je to podle mě právě žvanění, co Haškovo dílo činí tak aktuálním a nadčasovým. Žvanění je výrazným symptomem naší doby nejen pro jeho všudypřítomnost (každý se k němu uchylujeme častěji, než bychom rádi), ale také kvůli tomu, že se z něj stala v postfaktické době komunikační strategie. Žvaněním se dá uchvátit diskurs efektivněji než třeba tvrzením, které vyžaduje argumentaci. Žvanění se šíří rychleji a nedá se s ním polemizovat. Hašek to předvádí ve svých časopiseckých humoreskách i ve Švejkovi. Všichni ti Haškovi učitelé, katechetové, knížata nebo žurnalisté jsou žvanilové, stejní jako dnešní odborníci na cokoli, politici nebo zástupy youtuberů a podcasterů.
Mystifikace čili fake news
Ač to může znít překvapivě, Hašek byl tvůrcem a šiřitelem mediálních zpráv, které dnes označujeme jako fake news. Ve vztahu k panu spisovateli se obvykle radí mluvit o mystifikacích, jelikož mají přece umělecký záměr. Je to totéž. Zdá se mi, že pro Haška něco jako pravdivost nepředstavuje problém, vymýšlí si a manipuluje, kam se podíváte. Dokáže zmást všechny, včetně sebe sama (třeba v povídce Psychiatrická záhada). Dala by se podle něj napsat učebnice fake news – trocha fakt, reálně vypadající prameny, (pseudo)odborná terminologie vzbuzující autoritu, sebevědomý styl a dávka fantastičnosti.
Influencer
Babiš čte před prezidentskými volbami Švejka. Nakonec si jen prohlédl obrázky a nechal si převyprávět film, ale že se něco takového vůbec děje, svědčí sto let po Haškově smrti o jeho naprostém vítězství nad svými soky v oboru. (Třeba i jim dá vzdálenější budoucnost šanci, moc bych na to ovšem nesázel.)
Nekonečný seriál Švejk
Díky Švejkovi dosáhl Hašek konečně zásadního komerčního úspěchu a popularity. Je to vlastně splněný sen z povídky Lidokupec amsterodamský – sešitový bestseller. Dnešní knižní podoba zastírá způsob, jak byl tvořen a ve své době čten. Hašek ho píše nebo diktuje po odpolednách stejně jako předtím humoresky. Dalo by se říct, že prožité útrapy světové války mu konečně poskytly dějovou konstrukci, na kterou mohl jednotlivé nápady a recykláty věšet. Pozdější nehynoucí věhlas velkého protiválečného románu je do značné míry dán tím, že není dokončen. Dovolím si hádat, že pokud by Hašek žil, psal by ho, dokud by vydělával. A pokud se skutečně vrátil z Ruska jako přesvědčený revolucionář, stal by se Josef Švejk rudým komisařem a dnes bychom o něm mluvili úplně jinak. Někdo se holt umí narodit a někdo zase umřít.
Neliteratura
Haškovu tvorbu, která po většinu času není literaturou (tou se stává až po autorově smrti), velmi nadneseně řečeno rámují dvě knihy: kritikou strhaná sbírka básní Májové výkřiky (1903) a Švejk (1921–1923). Tedy moment, kdy po totálním fiasku takzvanou literaturu opouští a kdy se po válce naopak literárně etabluje jakožto spisovatel. Přijde mi zajímavé, jak vynikající je Hašek vypravěč a současně mizerný básník. Jeho příležitostné verše z válečných let citované literárním historikem Radko Pytlíkem v Toulavém houseti (1971) jsou takový kýč a neohrabanost, že se až nechce věřit. I Haškova schopnost bravurně ovládnout všemožné žurnalistické, propagandistické i vypravěčské styly má své limity. Po nepřijetí mezi literáty Hašek změní strategii a stejně jako u hospodského stolu se místo povznesené duchaplnosti snaží vyplnit diskurs proudem marginalizovaného psaní. S lehkostí chrlí humoresky, povídky, polemiky, lokálky, prostě cokoli do všemožných periodik pod řadou pseudonymů. Je všude.
Psychopat
Když čtete různé životopisné rekonstrukce snažící se zahrnout co nejvíc rozmanitých a vzájemně si odporujících zkazek a svědectví, nikdy to moc přesvědčivě nezní. Pytlík pro to našel svůj klíč, totiž že Hašek zůstal „dítětem“ bezstarostně žijícím přítomným okamžikem bez ohledu na následky. Z dnešního pohledu by se tomu možná mohlo říkat spíš osobnost s vyšším skóre psychopatie. Hašek prokazatelně lidi okouzloval, manipuloval, okrádal, ovládal, fyzicky napadal, jeho mravní založení a empatie je velmi diskutabilní a bájivá lhavost se zdá být modem operandi celého jeho dospělého života. Domnívám se, že tomu odpovídá typický syžet řady povídek, převzatý následně i do Švejka. Jedna z postav v dialogu zcela dominuje a přivádí druhého aktéra do mdlob nebo k jiným krajním reakcím – viz například Hodina pravopisu, Hovor s malým Mílou nebo Mezi bibliofily.
Stand-up
Přemýšlel jsem o nejvhodnější současné analogii Haškovy pozice v rámci české kultury. Kde by se asi tak dnes prosadil? Rapper by být nemohl, protože neuměl rýmovat. Pokud by byl ochotný se zaprodat, což asi ano, byl by výborným spin doctorem a píáristou (pro koho by dnes asi dělal?). Kdyby si chtěl uchovat nezávislost, pak by podle mě skončil jako stand-up komik, ten největší pochopitelně. Co je ostatně haškovská humoreska jiného než tištěný gag? Jsem také hluboce přesvědčen, že veškerá Haškova práce by měla být především načtena, a nikoli tištěna – a jsem rád, že si to nemyslím sám. Švejk byl už tímto způsobem zpracován několikrát a další realizace se prý plánuje, v audioverzi je dostupná i řada kratších textů. Problém občas nastává v pojetí, interpreti mají tendenci se různě pitvořit, jako by je něco posedlo. Pro mě je vrcholem hlasové interpretace Haška Jiří Štědroň se Školou humoru, u které kontrast mezi klidným, jakoby lhostejným přednesem a groteskní pitomostí textu umožňuje proniknout za pošklebky a ocenit Haškovou virtuozitu.
Trolling
Hašek byl troll, a zcela mimořádný. Trolil hned na několika úrovních: za prvé ve společenském styku (vyvolání hádky byl dokonce preferovaný způsob seznámení), za druhé v úředním styku – s policií, ve škole či v politice. Až potud by sice vynikal, ale jeho bohémští kolegové by mu stále stačili. Za třetí předvádí trolení jako téma svých textů (za všechny jmenujme Mezi bibliofily). Tady Hašek baví čtenáře tím, že komicky rozloží nějakou komunikační situaci. Za čtvrté, a tím se podle mě vymyká a předbíhá literární modernu o desítky let, trolí přímo čtenáře. Krajním mistrovstvím je, když se ocitneme v pozici nadporučíka Lukáše a musíme se sami sebe ptát, proč já to vlastně ještě vůbec čtu, a stejně nepřestaneme. Na konci si pak může člověk říct společně s Haškem i praktikantem Pecháčkem: „Inteligent? Hovado jsem.“
Umělá inteligence čili ChatGPT
Když Hašek opouští literární kroužek Syrinx a vrhá se na humoresky, stává se z něj generátor. Filosof Nassim Taleb přirovnává literaturu k jazykovému šumu v kontrastu k signálu faktických sdělení. Hašek je v tomto smyslu mistrným producentem šumu. Aktuálně se řada lidí podivuje nad úrovní textů generovaných umělou inteligencí, naposledy v chatbotovi ChatGPT. Nemyslím, že jde o takové překvapení, literatura je z velké části jazykový šum a jako takový jde generovat. Jazyková kreativita nemusí být lidská a stejně tak i umělá inteligence může žvanit. Hašek je brilantním lidským generátorem, na kterém by se měla studovat vypravěčská kreativita.
Vyznání
Hašek dokázal používat všechno, co slyšel, a kohokoli, koho potkal, jako substrát. Pomocí obyčejných vyprávěcích triků přepisoval svět kolem sebe do groteskní asambláže. Jako mlýnek na maso mlel a mlel a vytvořil fascinující konceptuálně propletené a rozpínavé dílo, které je i není literaturou a před kterým se musí nejeden přítel literatury třást. Každopádně vám pomůže žít mezi lidmi.
Autor je komparatista a biolog.