Vrtkavá identita

„How Brown are you?“ je název testu, který si můžete udělat na webové stránce německého nakladatelství Hanser, jež v roce 2021 vydalo román Identitti německé spisovatelky Mithu Sanyal. Stejnou otázku si klade i hlavní postava románu Nivedita, napůl Indka, napůl Polka, podle pasu Němka, blogerka a studentka, která se celý svůj dosavadní život snaží najít odpověď na otázku, kým vlastně je. V Německu moc tmavá, v Indii moc evropská. Dokud nepozná profesorku Saraswati. Ikonu postkoloniální teorie, která nosí duppatu, vyhazuje bílé studenty a studentky ze svých seminářů a je hotovým ztělesněním BIPOC empowermentu.

Vylhaná identita

Akronym POC – People of Color, který symbolizuje utlačování lidí jiné rasy než bílé, je sebeoznačení, jež akcentuje politickou identitu a zdůrazňuje zkušenost kolonialismu a rasismu. Když na první přednášce Saraswati oznámí, že smějí zůstat pouze studentky a studenti určité barvy, Niveditina spolužačka Lotte si trochu dotčeně začne balit věci, překvapeně se podívá na Niveditu a zeptá se, proč se taky nebalí. Otázka „How Brown are you?“ se však v románu nevztahuje ani tak k Niveditinu hledání, jako spíš k samotné podstatě kulturní identity. Po přečtení románu totiž dosavadní představy o identitě jako pevné kategorii, kterou spoluutváří původ, pohlaví a podobně, už tak jednoznačné nejsou.

Profesorka Saraswati se totiž jmenuje Sara Vera Thielmann a nenarodila se v Indii, ale v Německu a je… bílá. To, co se zdá zprvu jako čirá mystifikace a podvod, ovšem není vůbec tak samozřejmé a Mithu Sanyal ukazuje, jak vrtkavá definice identity je.

Ačkoli na internetu kolují fotografie blonďaté Saraswati před změnou barvy její kůže a vlasů, usvědčit ji ze lži, jakkoli očividné, se stává téměř nemožné. Argumentace, že barva determinuje, kým Saraswati je nebo není, je stejně rasistická jako otázka „Odkud jsi?“, kterou Nivedita poslouchá celý svůj dosavadní život. Protagonistka se nedozví nic o tom, že by Saraswati lhala, ale jen to, že identita samotná je lež. Místo narození, státní příslušnost, DNA ani barva kůže totiž nenabízejí stabilní formu argumentace, která by profesorku donutila k přiznání, že nepatří k ­People of Color.

Hledání slov i identity

„Naprosto jednoznačně jsi něco udělala. Možná pro to nemám ta správná slova, ale něco jsi udělala,“ zakřičí Nivedita, vyčerpaná diskusí, která se točí v kruhu. „Tak pro to najdi ta správná slova,“ odpoví ji Saraswati. „Proč to neuděláš ty? To ty jsi ta, která ohýbá slova tak dlouho, až znamenají úplně cokoli.“

Právě otázka jazyka posouvá celý děj dál, ale zároveň ukazuje, že jazyk není schopen následovat diskuse, které se odehrávají v širším společenském a politickém kontextu. Nivedita si uvědomuje, že rasa je konstrukt, který do sedmnáctého století a počátku otrokářství neexistoval a jímž bílí Evropané ospravedlňovali transatlantický prodej lidí. To ale nic nemění na tom, že ona rasismus zažívá a nemůže se prostě rozhodnout, že bude bílá. Ovšem čím hlouběji se noří do diskusí o profesorčině identitě, tím víc nabývá jistoty, že ji z ničeho nemůže usvědčit, protože jí chybí slovní zásoba, která by reflektovala realitu lidí, jako je ona. Zatímco v angličtině představuje POC stejně jako race, tedy rasa, pojem politický, v němčině slovo Rasse už dávno nepatří ke slovní zásobě, která se objevuje ve veřejném diskursu, protože je až moc spojené s rasovými procesy německé třetí říše. Stejně tak si němčina vymyslela složeninu Migrationshintergrund (migrační pozadí), kterým nahradila slova Ausländer (cizinec) nebo Gastarbeiter, která se objevovala v době poválečné obnovy Německa. Ovšem ani tento pojem není schopen komplexně reflektovat současné snahy o dekolonizaci jazyka. I v češtině se slovo rasa může zdát poměrně problematické, obzvlášť v některých kontextech. O ne­existenci lexika, které by citlivě reflektovalo černošství, píše v listopadovém čísle Druhé směny Zeynab Kirikou Gueye v článku Tvoříme historii. Černošství a český jazyk. Řada slov může být chápána jako urážlivá, v závislosti na tom, kdo je po­­užije. Což odpovídá tomu, co se snaží demonstrovat Mithu Sanyal.

Autorka ovšem nastoluje i univerzálnější témata. Problémy, které reprodukuje, lze vztáhnout i na debaty o pohlaví, k hledání genderově neutrálního jazyka, čímž by se dalo důstojně referovat o queer lidech. Sanyal jde ale o dost dál a implicitně do svého románu zahrnuje i dlouhé diskuse, které se věnují zobrazování menšin či politické korektnosti.

Zatímco Niveditě slova chybějí, Saraswati přichází s novým pojmem: transrace. Pokud je rasa vykonstruovanou kategorií, kterou pouze hrajeme, proč bychom si stejně jako u genderu nemohli vybrat, ke které rase patříme? A nakonec i všechny Niveditiny testy „How Brown are you“ ohlašují stejný výsledek: „Gratuluji! Jsi Kinder vajíčko, zevnitř světlé, zvenku tmavé, uvnitř překvapení, země původu Itálie, ale ve finále je to prostě čokoláda.“

Mezi literární a skutečnou mystifikací

Postavu Saraswati si Mithu Sanyal jen tak nevykonstruovala, ale nechala se inspirovat bývalou univerzitní učitelkou a aktivistkou Rachel Dolezal, která v roce 2015 vyvolala v USA skandál poté, co vyšlo najevo, že si změnila barvu kůže i vlasů a začala se vydávat za Afroameričanku. Sanyal dokonce přebrala některé tweety a příspěvky, které kolovaly na internetu, ale čerpala i z výroků samotné Dolezal. Ta nikdy nepřestala tvrdit, že se cítí být černoškou, a dnes se identifikuje jako „transrace black woman“. Dolezal ale není jediná veřejně známá postava, jejíž identita vyvolává diskuse. Před pár měsíci vyšlo najevo, že Sacheen Littlefeather, aktivistka hájící práva původních obyvatel Ameriky, která přednesla známou řeč kritizující zacházení filmového průmyslu s americkým původním obyvatelstvem na předávání Oscarů v roce 1973, svůj původ také jen „hrála“. Krátce po aktivistčině smrti její sestry veřejně oznámily, že si apačské kořeny vymyslela a ve skutečnosti byla Mexičanka.

Mithu Sanyal v doslovu k Identitti píše, že její román má být jakýmsi zvětšeným odrazem procesů a diskusí, které v současnosti k tématu sebeidentifikace a viditelnosti probíhají a souhrnně bývají nazývány identitární politikou. Asi není velkým překvapením, že román nenabízí žádné odpovědi. Místo toho ukazuje, jak bezvýchodné tyto debaty jsou; stává se manifestem a odhaluje rozpor mezi akademickou diskusí a žitou zkušeností. A přestože Saraswati se v průběhu celé knihy snaží dokázat, že rasa je konstrukt, autorka nakonec zmiňuje „přízrak rasy“, který se neprojevuje zvenčí, ale zevnitř, dřímá v našich hlavách, tělech a duších a je vehementní součástí naší společenské sebeidentifikace i státního fungování. A to je právě to, co tak zoufale potřebujeme dekolonizovat.

Autorka je komparatistka.