„Ty seš ale dědek!“ řekla mi moje společnice, když jsem se pohoršoval nad chováním mladých skejťáků a koloběžkářů. Do prostředí skateparků mě zavála nečekaná hříčka osudu: během covidového bezčasí mě totiž nenapadlo nic lepšího než začít – po čtyřicítce – jezdit na trekových bruslích. Bylo to podruhé v krátké době, co jsem byl nazván dědkem, a překvapivě jsem v obou případech stál na kolečkách, jako by bruslení bylo znakem dědkovství… První situace šla vyřešit hravě: když se mě bratranec ptal, jestli se „ty mladý nedívaj na takovýho dědka divně“, stačilo opáčit: „Kdybych byl dědek, tak na tu rampu asi nelezu…“ Druhé osočení se odráželo hůř. Z možnosti, že člověk stárnutím zblbne a začne dělat to, co dříve u starších nesnášel, má strach snad každý, kdo překročil třicítku. A oprávněně. Pak jsem si ale představil sám sebe v dětském věku a položil si otázku, jestli by mi mezi krutými pubescenty na koloběžkách bylo tehdy líp než dnes. Usoudil jsem, že těžko. S pubertou jsem se mezi vrstevníky přestal cítit komfortně a v rané dospělosti jsem měl i období, kdy jsem jimi pohrdal – podněty jsem čerpal spíš ze světa starších nebo vyloženě starých lidí. Nikdo mě tedy nemůže obvinit, že jsem se v tomto ohledu výrazněji změnil. Nebo jinak: samozřejmě, že jsem se změnil, ale především v tom smyslu, že teď mi většinou připadají zoufalí všichni, mladí i staří. Je ale dnes vůbec možné být doopravdy mladý? Mám pocit, že dřív to šlo nějak snáz (dobu, kdy to byla hračka, jsem podle všeho nezažil). Asi to bude tím, že lidstvo je čím dál starší. Ontogenetický věk přestává být významný, což ovšem nebrání nejrůznějším generačním (pseudo)konfliktům. Potácíme se ve světě, v němž drasticky ubývá volného místa, máme pokročilé technologie, ale pravěkou mentalitu a bez ohledu na to, kolik nám je let, jsme staří. V tomhle smyslu měl filosof Mick Jagger pravdu, když téměř před šedesáti lety konstatoval, že stárnout je fakt otrava.