Nedávno jsem si při cestě po železnici mezi Ústím nad Labem a Drážďany vzpomněl na lachtana Gastona, který při povodních v roce 2002 uplaval z pražské zoologické zahrady a po Vltavě a Labi se dostal až do Wittenbergu v německém Sasku-Anhaltsku. Dvanáctiletý lachtan za pět dní urazil více než tři sta kilometrů a krátce po odchytu uhynul na následky infekce z kontaminované vody. Gastonův příběh byl mediálně velmi sledovaný a navzdory snaze ředitele zoo vysvětlit veřejnosti mentalitu zvířete drženého po celý život v zajetí ho nemálo lidí interpretovalo jako tragickou cestu za svobodou. Lachtanova pouť v lecčems připomíná událost, k níž došlo v létě roku 1966 na Dolním Rýnu: do Duisburgu ze Severního moře připlula čtyřmetrová běluha severní, velryba pohybující se převážně v Arktickém oceánu. Brzy se jí začalo přezdívat Moby Dick a podle všeho to nebylo motivováno jen její bílou barvou. Na scéně se totiž objevil ředitel duisburské zoo s příznačně znepokojivým jménem Wolfgang Gewalt, který se běluhu snažil polapit pomocí sítí a uspávacích střel. Proti Gewaltovi, jenž svou zarputilostí připomínal Melvillova kapitána Achaba, se brzy obrátilo veřejné mínění a přinutilo jej lov zastavit. Velryba nakonec našla cestu zpět do moře, ale odnesla si s sebou tmavé skvrny způsobené chemikáliemi, jež do řeky vypouštěly místní fabriky. Celé dění okolo rýnského Moby Dicka dostalo ekologický podtext a diskuse o znečišťování vod přispěla k tomu, že o třicet let později mohl být Rýn označen za nejčistší evropskou řeku. Ukazuje se, že spíše než přenášet do zvířecí říše jednoduché narativy dává smysl zamyslet se nad podmínkami, které člověk všem ostatním organismům na této planetě vytváří svým jednáním. Lidská nadřazenost není namístě, což zdůrazňuje i Herman Melville ve svém slavném románu: „Můžeme se pozastavit nad jménem, kterého se této velrybě dostalo, poněvadž je tak neurčité,“ píše například o kosatce, jíž se přezdívalo killer whale. „Zabijáky jsme všichni, na zemi i na moři – Bonapartové stejně jako žraloci.“