Přestože je většina obyvatel České republiky přesvědčena o realitě oteplování planety, často z toho není schopna vyvodit patřičné důsledky. Ochota zabývat se klimatickou krizí pro mnoho lidí stále představuje „luxus“, na který nemají čas ani energii.
Jedna moje známá svým nedávným komentářem vystihla místní debatu o klimatu: „Planetu ničí mocní tohoto světa svou chamtivostí a bezohledností, ne prdící krávy a spalovací motory. Sice pořád máme šanci, ale řešení nám systém nenabízí.“ Za poslední čtyři roky se otázka klimatické změny konečně stala součástí veřejné debaty. Vědecká obec každým rokem zpřesňuje své predikce a také vidíme, jak se předpovědi z předchozích let stávají skutečností. S jistotou víme, že v nadcházejících dekádách budou vlny veder čím dál častější, sucha ovlivní produkci potravin a ekonomiky po celém světě budou ohrožovány přírodními katastrofami. Debatu ovšem rozpoutal především střet zájmů mladých lidí a starých politiků. Mladí chtějí změnit současný systém, ale nemají nad ním žádnou moc. A ti u moci nevidí důvod, proč brát v potaz argumenty někoho, kdo ani nemůže volit. Můžeme jen doufat, že se názory ve společnosti budou proměňovat rychleji, než se střídají generace.
Klesající zájem
Podle šetření Centra pro výzkum veřejného mínění, které proběhlo na podzim minulého roku, naprostá většina české veřejnosti věří, že ke klimatické změně došlo. Asi dvě třetiny jsou přesvědčeny, že lidská činnost podstatně přispívá ke globálnímu oteplování a že změnou našeho chování může být oteplování zvráceno. A téměř polovina dotázaných se obává dopadů klimatické změny a předvídá, že oteplování bude mít na Českou republiku negativní dopad. Čerstvá data Eurobarometru z léta letošního roku však ukazují, že na rozdíl od velké části Evropanů klimatickou změnu za nejzávažnější problém současnosti nepovažujeme – společně s dalšími postkomunistickými zeměmi. Zájem o klima navíc v porovnání s průzkumy z let 2020 a 2021 klesl o 13 procent. Na otázku, zda lze změnu klimatu ovlivnit, odpovídala v roce 2022 celá pětina, že nikoli. A čím dál víc lidí věří, že dopad změny klimatu nebude ani pozitivní, ani negativní.
Často se zdůrazňuje, že k významnému snížení dopadů klimatické změny je nezbytná radikální transformace a modernizace ekonomiky, obsažená mimo jiné v Zelené dohodě pro Evropu a v návazné legislativě Evropské unie. Přestože většina české veřejnosti nepochybuje o existenci klimatické změny a jejích antropogenních příčinách, pro mnohé zůstává spíše abstraktním globálním fenoménem a předkládaná konkrétní řešení si spojují především s ekonomickým úpadkem a poklesem životní úrovně. Nechtějí kvůli něčemu vzdálenému a neurčitému přijít o to, co je pro ně hmatatelné a aktuální. Asi proto nepřekvapí, že míra hodnocení osobní zodpovědnosti za změnu klimatu výrazně poklesla – v roce 2021 se za ni cítilo zodpovědných 61 procent Čechů a Češek, o rok později už jen 53 procent. A přestože si polovina dotázaných podle výzkumu Česká (ne)transformace 2022 (STEM a Institut 2050) spojuje Zelenou dohodu s lepší kvalitou ovzduší nebo s lepším stavem krajiny, většina si neumí představit, že by jejich osobní ekonomickou situaci mohla ovlivnit jinak než negativně. Zelená dohoda je tak vnímána jako změna, která je možná potřebná, ale ukvapená a nedostatečně promyšlená. Navíc jen desetina dotázaných v průzkumu odpověděla, že má o tomto plánu dostatečné informace.
Omezení bohatých
Většina z nás vnímá řešení klimatické krize v rovině osobní spotřeby a individuálních činů. Výzkum České klima 2021, připravený Katedrou environmentálních studií FSS MUNI ve spolupráci se spolkem Green Dock, ukázal, že drtivá většina domácností třídí odpad a snaží se šetřit vodou a elektřinou. Avšak stejný výzkum také zjistil, že občanská angažovanost je u nás stále mizivá. Odráží se to nejen v malé ochotě přispět na projekty zabývající se ochranou klimatu, ale také v nezájmu o petice nebo neochotě se o podpoře ochrany klimatu vůbec bavit, což činí pouhá pětina populace.
A pro koho je problematika klimatu důležitá? Především pro vysokoškolsky vzdělané lidi s nadprůměrnými příjmy a voliče pravice. Je vidět jasná korelace: kdo si připadá ekonomicky zabezpečený, ten je otevřenější potřebným změnám. A právě v tom spočívá zásadní překážka při prosazování opatření se skutečným dopadem. Většina veřejnosti vidí klimatickou krizi jako problém, který musí sanovat „z vlastní kapsy“, v rámci své domácnosti. Ochota řešit klimatickou krizi se pak stává „luxusním zbožím“, kterým se někteří chlubí na sítích, zatímco jiní přemýšlejí o tom, zda mohou chránit planetu, aniž by sebe a své blízké připravili o základní životní standard. V Česku, kde minimální důstojná mzda (40 912 Kč) vychází vyšší, než jaký je mediánový příjem (36 816 Kč), zkrátka mají lidé pocit, že si nemohou řešení klimatické krize dovolit.
To je ovšem falešné dilema. Nejsou to domácnosti nebo pracující s nedostatečnými příjmy, kdo se má uskromnit. Problém způsobily fosilní korporace, velké firmy a vlády. Nejvíc emisí produkovali a produkují bohatí. A byly to fosilní korporace (přesně řečeno ropný gigant British Petroleum), kdo v roce 2000 přišel s mediální kampaní o vlivu osobní uhlíkové stopy. Víra, že řešení klimatické krize znamená pokles naší individuální životní úrovně, je výhrou fosilních firem.
Proces přechodu k nízkouhlíkové energetice vyvolává obavy z ekonomické stagnace, což v době po pandemické a energetické krizi vnímáme ještě bolestivěji. Přitom ale nejsme o navrhovaných řešeních dostatečně informováni. Je proto potřeba začít mluvit o tom, že zelená transformace přinese nová zaměstnání a příležitosti, čistší vzduch a lepší zdraví všem, ale také o tom, že řešení globální krize nenajdeme u sebe doma, ani ho nezaplatíme ze své kapsy. Změny lze dosáhnout pouze politickou akcí vedoucí k získání prostředků na řešení krize od těch, co ji způsobili.
Autor je spolupracovník redakce.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.