Se systémovou klimatickou akcí vedoucí k udržitelnějšímu a spravedlivějšímu světu se v Česku zatím setkáváme především v rovině abstraktních vizí a ideálů. V čem zelená transformace selhává a jak by měla probíhat ve městech? A co má Praha společného s Lagosem?
V Česku se o spravedlivé transformaci nejčastěji mluví v souvislosti s dekarbonizací uhelných regionů, kde se hledají alternativy k hospodářství a pracovním místům vázaným na fosilní průmysl. Jde však o složitý multidisciplinární proces, který se dotýká všech včetně obyvatel ekonomicky silných měst. Ve městech žije asi 57 procent světové populace a jsou zodpovědná za 70 až 80 procent emisí oxidu uhličitého. Proto je nutné je dekarbonizovat a zvýšit jejich odolnost vůči dopadům změny klimatu. Bohužel pokud k těmto procesům dochází, probíhají často sociálně necitlivým způsobem a stávající nerovnosti a nespravedlnosti ještě prohlubují. Z potřebných změn těží jen úzká skupina lidí, zatímco jiní z nich nemají nic, nebo na ně dokonce doplácejí.
Klimatický urbanimus
Nespravedlivá a neudržitelná je už samotná urbanizace – rozpínáním měst do volné krajiny se zvyšuje podíl zastavěného území, zároveň však města zůstávají závislá na přírodních zdrojích, k jejichž vyprodukování jsou potřeba území, jež je svou rozlohou mnohonásobně převyšují. Stačí si představit plochu zemědělské půdy potřebné k uživení městských obyvatel nebo doly, v nichž se těží všemožné suroviny. V globalizovaném světě jsou tato místa leckdy velmi vzdálená, což neberou v potaz politici, kteří k městům přistupují jako k ostrovním systémům. Suroviny se dovážejí zdaleka z řady důvodů – v zásadě však jde o pokračování koloniálního modelu exploatace levných lidských a přírodních zdrojů. Bohaté země si nechtějí ničit vlastní životní prostředí a je pro ně výhodné zneužívat nerovné ochrany lidských práv v různých částech světa.
Systém založený na vykořisťování slabých pozorujeme na všech úrovních a promítá se i do lokálních reakcí na environmentální výzvy. Příkladem může být klimatický urbanismus. V USA se jedná třeba o stavbu hrází chránících města před zvyšující se hladinou moře nebo o klimaticky neutrální development vybavený energeticky úspornými technologiemi. Není velkým překvapením, že je dostupný pouze movitějším občanům, zatímco ostatní budou ponecháni napospas přírodním živlům a vysokým účtům za energie. Lidé, kteří díky svým finančním zdrojům disponují vysokou mobilitou a adaptabilitou, navíc mohou své zranitelnější spoluobčany ohrožovat invazí do bezpečných lokalit, jejichž cena se v důsledku klimatické krize zvýšila, ať už jde o sídla mimo dosah stoupajících oceánů, nebo o horské a severněji položené oblasti chráněné před vlnami veder. Nákupem nemovitostí v těchto destinacích dochází k takzvané klimatické gentrifikaci.
Obdobným příkladem je zelená gentrifikace a financializace městského ozeleňování. Z budování zelené infrastruktury, která zvyšuje odolnost měst vůči klimatické krizi, zpravidla nemají prospěch sociálně slabší a segregované skupiny obyvatel. Politici totiž ozeleňování většinou využívají jako pobídku soukromému kapitálu. Vytváření zelené infrastruktury, jehož ústředním motivem má být podnícení ekonomického růstu, je nejen v rozporu s udržitelností, ale také vede ke zvyšování nedostupnosti bydlení pro místní.
Praha a Lagos
Rovněž probíhající výzkum Institutu pro lidská práva a obchod, mezinárodního think tanku, jenž v osmi městech světa prověřuje sociální dimenzi dekarbonizace, potvrzuje, že snaha o snižování emisí a zvyšování odolnosti vůči změně klimatu zatím nevede ke spravedlivé transformaci, ale spíš k jejímu opaku. V rámci výzkumu, na němž jsem se podílela, se vždy porovnávají dvě velmi rozdílná města. Jednou z těchto dvojic je Lagos a Praha. Ukázalo se, že obě metropole jsou nesrovnatelné jen zdánlivě, jakkoli v africké megalopoli žijí dvě třetiny obyvatel ve slumech, kde nefungují základní veřejné služby a problematický je i přístup k pitné vodě (oproti tomu ceny bytů v novém developerském projektu Eko Atlantic City začínají na částce 1,8 milionu dolarů). Obě města ovšem čelí problémům s neefektivním a netransparentním vládnutím, korupcí, byrokracií, mají nízké klimatické ambice a věnují jen malý zájem sociálním dopadům transformace.
Také v Praze je trendem využívat transformaci k privatizaci zisků a socializaci ztrát. Typickým příkladem je výstavba nových energeticky úsporných budov s takzvanými zelenými certifikáty. V české metropoli se koncentrují do lukrativních čtvrtí a pro běžné obyvatele jsou nedostupné – lidé s průměrnými či podprůměrnými příjmy často žijí v energeticky náročných domech a během posledního roku a půl tvrdě pocítili dopady energetické krize. Přestože máme možnost získat dotace na fotovoltaické elektrárny, tepelná čerpadla či zateplení budov, pro mnohé zůstává překážkou nutnost kofinancování a vyplacení dotace až po realizaci daného opatření (problém to může být i pro lidi s vyššími výdělky, kteří už však například splácejí hypotéku). Přechod k udržitelnějšímu bydlení tak probíhá jen velmi pomalu a většinou se týká hlavně nové výstavby, která je sama o sobě energeticky náročná a cílí pouze na elitní skupiny.
Unikátní je situace nájemníků, kteří sami žádné dotace čerpat nemohou, a dokonce na ně zavádění energeticky úsporných opatření může mít negativní dopad. Majitelé domů na ně totiž často přenášejí náklady těchto opatření, a lidé v nájmu pak čelí zvýšenému nájemnému. Známé jsou i případy „renovikcí“ – vystěhování z důvodu renovace či rekonstrukce domu. Mimo to jsou vysoké ceny nájmů v nových, energeticky efektivních stavbách přenášeny na veřejný rozpočet formou příspěvku na bydlení. Peníze, které by stát mohl využít k systémovému řešení bytové krize, tak prostřednictvím dotovaného nájemného živí soukromý kapitál.
Nezájem a odmítání
Zásadním, ale často opomíjeným aspektem spravedlivé transformace jsou lidská práva a pracovní podmínky těch, díky jejichž práci se transformace uskutečňuje. V Praze, stejně jako v Lagosu, je stavební průmysl závislý na cizincích, kteří jsou ochotni pracovat za méně peněz a za horších podmínek než místní. U nás jde především o Ukrajince, Bulhary a Moldavany, jejichž příjmy navíc z velké části spolykají pracovní agentury a kteří často nemají žádné nebo jen částečné zdravotní pojištění. Výjimkou nejsou případy hraničící s novodobým otroctvím, kdy se nejzranitelnějšími stávají paradoxně pracovníci z Evropské unie, typicky třeba z Bulharska, o jejichž pohybu mezi členskými státy neexistují žádné záznamy.
Praha i celá republika se také potýkají s netransparentním a málo participativním způsobem vládnutí a rozhodování. Navzdory masivní finanční podpoře, kterou můžeme čerpat z fondů EU, se o boji s klimatickou změnou nevede transparentní a informovaná veřejná diskuse. Lidé nevědí, čím by transformace mohla přispět k zlepšení jejich života, a tak se jí obávají a přistupují k ní skepticky, což nahrává politikům, pro které transformace není prioritou, případně proti ní přímo vystupují. V důsledku můžeme hovořit o ekocidě a zradě budoucích generací. Těžko si představit větší nespravedlnost než vykoupení současného blahobytu utrpením zranitelných skupin obyvatel a našich potomků.
Autorka je urbánní geografka.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.