Přeložil Jiří Stromšík
Atlantis 2022, 152 s.
Krátce před koncem třicetileté války se nedaleko Osnabrücku, kde už řadu let probíhá dojednávání vestfálského míru, setkává na pozvání básníka Simona Dacha skupina německých literátů. Básníci si navzájem přednášejí své verše, diskutují, jedí, pijí, někteří navazují milostné vztahy s místními služkami, a nakonec se i snaží přispět k míru společným apelem, jehož definitivního znění se ale nedokážou dobrat. Próza Setkání v Telgte z roku 1979, ležící kdesi mezi krátkým románem a delší novelou, byla hned v době svého uveřejnění dekódována jako popis setkání Skupiny 47, k níž Günter Grass náležel. Pro dnešního českého čtenáře je ovšem většina odkazů na členy zmíněného literárního uskupení podobně obtížně rozklíčovatelná jako styly samotných barokních poetů a spisovatelů. Nejznámější z nich mu bude patrně císařský důstojník Gelnhausen, který ale zatím nepíše a teprve později se stane slavným autorem Dobrodružného Simplicia Simplicissima, ovšem pod jménem Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen. Tato hra s paralelami mezi Grassovými současníky a jejich barokními blíženci možná činí ze Setkání v Telgte vzrušující literární osmisměrku pro germanisty, pro většinu čtenářů však bude obtížné orientovat se v přehlídce jmen a přístupů, jež nese nepochybně humanistické, ale rovněž velmi skeptické poselství o tom, že „básníkům chybí jakákoli moc kromě jediné, totiž skládat správná, byť nepotřebná slova“.