Tyto řádky píšu krátce po poledni během sledování letošního ročníku cyklistického závodu Milán–Sanremo. Možná tušíte, že to na obrazovce velký odvaz není. Závodníci se šinou Pádskou nížinou, míjejí pole, skladiště, obilná sila a blíže nespecifikovatelné objekty. Několikrát přejedou koleje. Vleče se to. Na filmaře klade tento sport vysoké nároky časové (v daném případě sedm hodin), prostorové (obě města od sebe dělí tři sta kilometrů) i technické (pohybujeme se rychlostí zhruba 45 km/h). Už dánský režisér Jörgen Leth – který se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let etabloval jako autor experimentálních filmů – ale ukázal, jak na to. Jeho snímek Neděle v Pekle (En forårsdag i Helvede, 1976) se stal klasikou žánru, dodnes si nachází nové diváky a nedávno o něm vyšla třísetstránková kniha. „Až se podíváte na tenhle film, už nikdy nebudete chtít sednout na kolo,“ zněla jedna z reakcí po premiéře. Leth se svým týmem ve snímku předvádějí strhující kinetickou show. Kameramani natáčeli ze sedaček motocyklů, navíc se závod odehrával z podstatné části na kočičích hlavách. Na trati panoval chaos a štáb vůbec nevěděl, co se vlastně podařilo zachytit. Výsledek vás ale jednoznačně vtáhne.
Nálada cyklistických dokumentů z konce minulého století je značně odlišná. Devadesátá léta jsou někdy vnímána jako „dekáda bez zábran“ a v cyklistickém sportu to platilo bezezbytku. Právě tehdy se začala odvíjet jedna z nejsledovanějších sportovních kauz – příběh Lance Armstronga jako by vznikl v hollywoodském studiu. Mladík z rozvrácené rodiny překoná řadu překážek a stane se mistrem světa. Nadějnou kariéru mu překazí nádorové onemocnění, ale i s ním se vypořádá a vrátí se silnější než dřív. Vyhraje sedm Tour de France v řadě, stane se globální hvězdou, vydělá obrovské peníze, jeho nadace pomůže milionům lidí po celém světě. Pohádková story ale měla temný podtón. Americký dokumentarista Alex Gibney se ho pokusil zachytit ve snímku Armstrongova lež (The Armstrong Lie, 2013), který vznikal ještě před rozhovorem v pořadu moderátorky Oprah Winfrey, kde se cyklista přiznal k dlouhodobému dopingu. Fenomén Armstrong je každopádně pro Gibneyho těžký oříšek. Snaží se ho rozlousknout, úplně se to ale nepodaří. Anebo tu možná nic k rozlousknutí není. V reklamě na Nike slavný cyklista tvrdí, že je tak dobrý proto, že pět hodin denně šlape do pedálů. Jeho hlavním motorem ale možná byla chorobná touha zadupat všechny ostatní do země.
Kvůli Armstrongovi a jeho generačním souputníkům, jako byli například Němec Jan Ullrich nebo Ital Marco Pantani, se dodnes na vrcholovou cyklistiku nahlíží jako na „špinavé“ odvětví, sport „sypačů“. Závodníci se proti tomuto pohledu pochopitelně vymezují. Cyklisté patří k nejčastěji testovaným sportovcům, a i když dopingové nálezy samozřejmě existují, nejsou nijak běžné. Téma dopingu mizí i z dokumentů, které se cyklistickým sportem zabývají. S výjimkou pořadů německé televize ARD a francouzské stanice Stade 2, jejíž investigativu na téma takzvaného mechanického dopingu lze označit spíše za senzacechtivou, se snímky o současných cyklistech věnují především jejich úspěchu, případně silným životním příběhům. V tomto duchu bude zřejmě i chystaná série Tour de France: Unchained, zabývající se loňským ročníkem závodu. Soudě podle předchozího projektu autorů F1: Touha po vítězství, půjde o bombastickou show.
V posledních letech však vzniklo i několik střízlivějších, a přesto výrazných projektů. Hlavní devízou seriálu Nejméně očekávaný den (El día menos pensado, 2020–2022) ze zákulisí španělského týmu Movistar je ochota protagonistů nechat se zachytit v období, kdy se jim nedaří – a nesnášejí to dvakrát dobře. Je až zarážející, v jakém zmatku tým dokáže existovat. Španělští cyklisté by si v tomto rozuměli s tragikomickými hrdiny fotbalové série Dycky Sunderland (Sunderland Till I Die, 2018–2020). Že sportovci v chaosu fungovat mohou, kdežto organizátor ani televizní režisér rozhodně ne, zase ukazují dokumenty společnosti Flanders Classics. Ta pořádá závod Kolem Flander, jeden z nejstarších podniků tohoto druhu. Pětice filmů z let 2016 až 2020 představuje závod jako kolektivní dílo jezdců, mechaniků, manažerů, diváků okolo trati, ale i televizních profesionálů. Na roli takzvaných domestiků, tedy závodníků, kteří pomáhají týmovým lídrům k vítězství, se pak zaměřují snímky Wonderful Losers (2017) a Time Trial (2017), které zachycují svět cyklistiky s empatií a hlubokou znalostí. Snad dával pozor také štáb Netflixu.
Autor je redaktor ČT sport a Radia Wave.