Příliš drsná lekce herectví

Krachující manželský pár; svobodná matka s malým synem, u něhož se projevují známky mentální poruchy; narcistní model s temnými sklony; neprůbojný fundraiser a někdejší sexuální deviant; bývalý trestanec se zálibou v posilování a pečení; naivní dívka trpící rozdvojením osobnosti – ti všichni a ještě několik dalších postav s nepříliš jasnými motivacemi i původem se zúčastní kursu herectví enigmatického lektora, vystupujícího pod jménem John Smith. Brzy se však ukáže, že zdaleka nejde jen o neškodnou večerní školu improvizace. V novém grafickém románu Nicka Drnasa totiž není jisté vůbec nic. Snad jen to, že nikdo neodejde bez následků – včetně čtenáře, který se do autorovy novinky Acting Class (Kurs herectví) bezelstně začte.

Funkční minimalismus

Na další počin autora kolekce katarzních ko­miksových povídek Beverly (2016) a především jednoho z nejoceňovanějších komiksů posledních let Sabrina (2018, česky 2019; viz A2 č. 16/2018) jsem byl zvědavý především z jednoho důvodu. Zajímalo mě, kam se může dál vyvíjet idiosynkratický styl tvůrce, který se od počátku zdá být v podstatě hotový. To, co prosakovalo z těch nejskvělejších pasáží povídek v Beverly – především zvláštní kontrast emočně vypjatých situací s poměrně rigidní kresbou a takřka absentujícím zachycením výrazů i citových prožitků postav –, se naplno projevilo už v Sabrině. Drnaso v ní prokázal životaschopnost svého specifického přístupu, který má v něčem blízko k funkčnímu minimalismu Chrise Warea nebo k vypravěčským vinětám Paula Hornschemeira, především ale na větší a zároveň dějově sevřenější ploše grafického románu dal zcela nový rozměr po­jmu „aktuálnost“ v komiksovém světě. Způsob, jakým v příběhu o následcích zmizení titulní postavy postihl ducha doby fake news, internetové paranoie a mezilidského odcizení, byl až bolestně trefný. Možná i proto, že od kresleného příběhu s převážně statickými scénami a pohybově i povahově plochými charaktery by člověk tak velký emoční dopad nečekal.

Postavy Drnasových knih procházejí osobním peklem, jemuž na naléhavosti dodává odosobněná, jednoduchá kresebná forma a jehož původcem jsou, řečeno se Sartrem, takřka výhradně „ti druzí“. Zpočátku se zdá, že stejně tomu bude i v Acting Class, novince rozsahem přesahující dvousetstránkovou Sabrinu. Drnasův strohý kreslířský rukopis je jasně rozpoznatelný, přesto ale doznal několika poměrně výrazných změn. Především: postavy nyní mají skutečné oči. Zatímco v Sabrině pohled protagonistů naznačovaly dva veskrze neměnné černé body, nyní zdobí hlavy bezmála desítky hlavních hrdinů a hrdinek bulvy s barevnými duhovkami. Přestože jistě nejde pouze o kosmetickou úpravu, otázkou zůstává, nakolik to postavy činí expresivnější. Vnitřní život Drnasových charakterů totiž zůstává na vizuální úrovni stále neproniknutelný, k čemuž přispívá i absence vnitřních monologů.

O co komu jde

Neznamená to však, že by nás autor vůbec nenechal nahlédnout do mentálních pochodů svých postav. Ba právě naopak, volný proud představ a myšlenek tvoří jednu z konstant knihy. Účastníci tajemného večerního kursu herectví totiž od prvotního přehrávání jednoduchých situací a hereckých technik záhy přejdou ke zvláštnímu cvičení, kdy se mají plně ponořit do vlastní mysli a pustit svou představivost na špacír. Všechno, co si dokážou představit, se najednou stává skutečností. Prolínání „všedního“ světa s tím „hraným“ se brzy dostane do tak závratných obrátek, že mezi nimi přestává být schopen rozlišovat nejen čtenář, ale i většina postav. Přitom až do konce není jasné, o co komu vlastně jde. Někteří z hrdinů a hrdinek se pouštějí do konspiračních teorií, včetně té, že vedoucí kursu je ve skutečnosti vůdcem náboženského kultu; celoživotní outsideři se naopak novou rolí nechávají pohltit natolik, že přestávají „běžně fungovat“. Acting Class tak může na jedné straně působit jako komiksová obdoba stanfordského experimentu, na straně druhé připomíná moderní bajku či podobenství o našich životních rolích a životě obecně.

Alegorickým výkladům může nahrávat i zvláštní časová a lokální neurčenost děje. Dle vyobrazení prostředí, jehož propracovanosti nyní Drnaso věnoval mnohem větší péči než v předešlých titulech, lze soudit, že se celý příběh odehrává někde mezi nekonečnými rovinami a zaměnitelnými periferie­mi amerického středozápadu. Na rozdíl od Sabriny však takřka úplná absence dalších reálií vylučuje konkrétnější zasazení příběhu do časoprostoru (žádná z postav například nepoužívá mobilní telefon či navigaci v autě). Acting Class se odvíjí ve zvláštním bezčasí zaměnitelného světa každodenní zkušenosti. Rutinu tuctových postav narušuje jen pochybný kurs, během něhož se vyjeví skryté motivace, přání i strachy aktérů, pro které už nic nebude jako dřív. Samotný příběh je přitom dost možná jen metaforou nebo snem ve snu.

Jeden velký náznak

Nick Drnaso se ve své nové knize dle vlastních slov bránil pokušení dávat ději konkrétní obrysy a přesahovat rámec tušeného. Acting Class tak ve výsledku představuje jeden velký náznak, zachycuje neurčitou hrozbu jakoby na pomezí denního snění a deliria. Zároveň se nelze ubránit dojmu, že se jedná o vypravěčský experiment, snahu dostat se na dřeň příběhu a vyzkoušet, kam až se dá zajít s vědomě limitovanou paletou výrazových prostředků.

Vedle Sabriny, která byla mistrovskou, místy až mučivě výstižnou sondou do současnosti, v níž fake news a konspiračních teorií nejsou ušetřeny ani ty nejosobnější tragédie, působí Acting Class jako poněkud vyprázdněné formální cvičení, které se všemožně vyhýbá tnutí do živého a spíš jen klouže po povrchu. To z knihy ale rozhodně nedělá zbytečný počin a skvěle dávkovaný poměr možných nejasností a matoucích indicií vám na pár večerů zaměstná hlavu. Otázkou zůstává, zda Nick Drnaso ve své herecké metalekci neprorazil čtvrtou stěnu příliš razantně, a nedostal se tak za hranice toho, co jeho způsob vyprávění v bublinách a panelech snese.

Autor je hudební publicista.