Svět z druhé strany

Jedenáctý svazek edice Opium poezie přináší výbor z raných básní Vratislava Effenbergera nazvaný Pohlavky pro zvědavé. Editor Jakub Řehák, veden snahou představit autorovu méně známou básnickou tvorbu, vybral texty z jedenácti cyklů z let 1940 až 1951, které Effenberger chápal jako samostatné sbírky a které vyšly souborně po jeho smrti ve svazku Básně 1 (2004) v nakladatelství ­Torst. V Pohlavcích pro zvědavé tak čteme texty, které básník napsal, když mu bylo nějakých sedmnáct až dvacet osm let. Zdůrazňuji to, abychom neztráceli ze zřetele, že běží o skutečné juvenilie, jakkoli to s ohledem na časnou zralost a podivuhodnou neměnnost autorovy poetiky není vlastně znát.

Přijde řezník a začne nás mlátit

Řehák výbor rozdělil do čtyř oddílů, z nichž každý předznamenal básní, kterou lze v da­ném uspořádání číst jako zkusmou deklaraci více či méně závazného básnického programu nebo autorského kréda, jež se v příslušném oddílu realizuje v rozdílné míře, nikdy však mechanicky, vždy jen jako ideální meta. Třeba báseň Smát se, složená ze série okázale libovolných hypotetických příležitostí k smíchu, prověřuje, nakolik je možné porozumět dané situaci, je­-li smíchu vystavena navzdory obvyklým předpokladům, zvyku, společenským normám nebo pravděpodobnosti. Báseň vyhlašuje osvobozující moc smíchu a v souladu se subversivní povahou Effenbergerovy poezie vyjadřuje nedůvěru k jakýmkoli konvencím nebo danostem – například v posledním verši „smát se to je pochopit?“ ironizuje známou sentenci Vladislava Vančury „smáti se je lépe věděti“. Tím, že editor pro každý oddíl vybral texty z nejméně tří, jindy z pěti a v jednom případě z osmi různých sbírek, vytvořil bohatý, a přitom homogenní celek. Uváženou kompozicí výboru rovněž ukázal, nakolik v Effenbergerově poezii rozhoduje básnické vidění, autorské gesto a dílčí obraz, nikoli „téma“, báseň jako dokonaná výpověď nebo její „pointa“. Ve svých estetických i perspektivních východiscích se texty prvních jedenácti let autorovy tvorby skutečně příliš neliší. Řehák této kompaktnosti využil a vybrané básně uspořádal do čtyř celků podle typických postupů či prostředků, které se však v různé míře uplatňují napříč výborem. Následující poznámky k jednotlivým oddílům se tedy nevztahují výlučně jen na ně.

První oddíl s názvem Přijde řezník a začne nás mlátit opatřil Řehák podtitulem „Básně­-filmy“, čímž podtrhl vizuální kvality Effenbergerovy poezie inspirované komplexním účinkem filmového díla. Ačkoli se to pro přepjatou obraznost nemusí vždy zdát, hraje zde stejně jako ve filmu, umění povýtce mimetickém, prim smyslová skutečnost a především vizuál­ní podobnost tvarů a věcí, která plodí velmi konkrétní obrazy („bez hrozného zvonu mrtvého masa“). Druhý oddíl Všechny zdi je obklíčily s podtitulem „Přeludné příběhy“ obsahuje básně, které s ohledem na filmové inspirace zúročují zejména postupy montáže rozvolňující skladbu děje i kauzalitu zobrazených událostí. Jako ve filmu věříme, že existuje souvislost mezi dvěma za sebou použitými záběry, a hledáme smysl jejich nenadálé následnosti, tak i četné Effenbergerovy enumerace, typicky zřetězené v téměř litanickém proudu, nás mají k tomu, abychom za imaginativní působností nespojitých obrazů hledali hlubší příčinnost ukazující svět z druhé strany.

Zaklínání skutečnosti

Oddíl třetí, nadepsaný Procházet se v korunách stromů, na tuto evokativní schopnost slov poukazuje svým podtitulem „Zaklínání skutečnosti“. Má­-li skutečnost našeho života, jejíž podobu každodenně přijímáme za samozřejmou, až málem ztrácíme schopnost ji nahlédnout, vydat svá tajemství, je třeba ji zcizit, spatřit ji jinak, vně naučených výkladových rámců. Za tímto účelem Effenberger záměrně narušuje syntetizující automatismus lidského oka, které z jednotlivých tvarů, jak je definují poměry světla a stínu, skládá smysluplný obrazový celek. Básník jako by se snažil na tuto neuvědomovanou činnost očí poukázat, dát vystoupit segmentům zorného pole v odlišných poměrech, a tím učinit skutečnost nejistou a odhalit konvence zobrazování (vypůjčím­-li si verš z prvního oddílu: „v kavárně tolik plnovousů se třese na bradách hovořících“). Je jen logické, že básník, u nějž je odstup od aktuálního světa takřka programovou součástí tvorby (píše o tom, jaký by svět mohl být, ne jaký je), tematizuje ve svých básních úděl básníka i samotný akt psaní.

Čtvrtý a poslední oddíl s názvem Fůry sena projíždějí mýma očima editor koncipoval, řečeno podtitulem, jako „Montáž­-syntézu“. Delší básně tohoto oddílu uplatňují hojněji to, co se objevovalo už v předcházejících částech – kompoziční postupy pásma. Nápadná je zde absence spojek, které by jednotlivé verše­-obrazy uváděly do příčinných souvislostí. Tím je opět posilována účast čtenáře na účinku textu. V enumerativním proudu představ se významy dějí rychleji, než mohou nabýt snadno vykazatelný smysl.

V rozhovoru z roku 1978 Effenberger prohlásil: „Moje básně byly vždycky spíš jakousi imaginativní výpovědí než básněmi v pravém smyslu toho slova.“ Dá se říct, že Jakub Řehák jako editor toto autorovo vyznání respektoval a dal patřičně vystoupit kvalitám jeho poezie. V závěru svého doslovu pak proti sobě postavil Effenbergerovy básně, které označil za „kapesní filmy“ rozněcující imaginaci, a videa na YouTube, která naopak vnímá jako pouhé prostředky pasivní konzumace. Takové srovnání však poezie Vratislava Effenbergera ani kohokoli jiného nepotřebuje, jsou to dvě skutečnosti zcela odlišného řádu.

Autor je literární kritik.