Umělec vypreparovaný z Petra Válka

Kurátor Miloš Vojtěchovský připravil pro Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě výběr z audiovizuální tvorby Petra Válka. Výstava Ticho popěšině představuje pouze výsek z autorova širokého tvůrčího záběru, díky tomu však poskytuje jedinečný vhled do jeho umělecké práce.

Pokud vás audiovizuální dílo Petra Válka doposud míjelo, vyhledejte si na jeho facebookovém profilu, který má více než 150 tisíc sledujících z celého světa, video The Six Bullerby Children (autor čte zkresleným hlasem knihu Astrid Lindgrenové v překladu do jím vymyšleného jazyka), pokračujte tutoriálem How to Play the Violin Lesson 1 (během necelých čtyř minut nedojde k otevření futrálu) a pak si pusťte Requiem for a Dead Bee (robot citlivě cinká nad hmyzí mrtvolkou). Pokud v tu chvíli nezatoužíte okamžitě zhlédnout všechno, co Petr Válek kdy na sociální sítě přidal, můžete zajet na výstavu Ticho popěšině (v názvu je „po pěšině“ psáno jako jedno slovo – pozn. red.) do jihlavské Oblastní galerie Vysočiny a seznámit se s kultivovaným výběrem jeho videí, která ze zmíněné trojice děl mají nejblíže k tomu poslednímu.

 

Koncert pro Jihlavu

Válek vidí hudbu všude – ve šťouchadle na brambory, ve zkroucených kusech železa trčících ze střechy řopíku, v kusu borové kůry – a rád ji ukazuje ostatním. Přibližně padesátiminutová sekvence, která působí jako chytře komponovaný videoart, začíná minimalistickými kousky „musique trouvée“ a končí autoportrétem (na Válkově profilu je k dohledání pod názvem Makeup Tutorial), ve kterém si umělec za zvuků vzdálené reprodukované hudby pomaluje obličej tužkou na oči. Většinu času stráveného v prostoru galerie ale přihlížíme hudební produkci Válkových robotů, z níž část vznikla přímo pro jihlavskou výstavu a na internetu ji nenajdete. Chaoticky pseudocyklické samohyby nejsou postaveny tak, aby vydávaly předem určenou sekvenci zvuků – jsou nejdříve stvořeny a teprve pak se zjišťuje, jaké etudy jsou jim vlastní.

Válkův přístup evokuje zlatou éru československého výtvarného umění šedesátých až osmdesátých let minulého století. Tak jako Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu nebo jako konceptualisté střihu Júlia Kollera či Mariana Pally také Válek vychází z undergroundu a zároveň ho přerůstá. Nebylo by ovšem spravedlivé tvrdit, že umělec vystupující příležitostně pod akronymem VAPE je jen následovníkem či dokonce epigonem Milana Grygara, který vytvářel akustické kresby a nechal inkoustem natřené natahovací slepičky či káču rejdit po bílém papíře. Naopak, Grygar je nedovyvinutý Válek!

I když se kurátorský text Miloše Vojtěchovského („zvukáče“, jenž ve svém díle rovněž často kombinuje optické a akustické podněty) hemží světovými paralelami, nemůže se člověk zbavit dojmu, že by Válek tvořil totéž, ať už by výtvarná tradice vypadala jakkoliv. Vojtěchovský, který se s Válkem kurátorsky potkal už na výstavě Tohle je Válka! v šumperském prostoru [ca, se na plátně rovněž mihne. Společnou skladbu obou pánů, vytvořenou u příležitosti vernisáže a zahranou na vazbící domovní telefon nebohých obyvatel hlavního města Vysočiny, lze najít na Válkově profilu pod názvem Koncert pro Jihlavu.

 

Průmět bestie

Několik robůtků (vypnutých) je na výstavě přítomno i fyzicky – zbytečně. Síla Válkových „videokoánů“, jak to trefně pojmenoval kurátor, je na podobných memorabiliích nezávislá. Společnost jim v suterénním prostoru IGLOO, kde se dlouhodobě na vystavování zvukových děl specializují, dělá osvětlená králíkárna naplněná spletí drátů, pružin, kostí a dalších přírodnin, jimž dominuje choroš prolezlý roztomilými červotoči rodu Dorcatoma, dále album tušových záznamů stroje, který během muzicírování i maluje, a tři fotografie.

Snad by bylo zajímavější doplnit centrální projekci Válkovými méně známými grafikami, které vznikají tak, že autor prolétá coby virtuální kosmonaut trojrozměrnými ekvivalenty fraktální Mandelbrotovy množiny, nebo tak, že prostřednictvím nezvyklých kombinací slov dovede neuronovou síť typu Stable Diffu­sion do některého z „uncanny valleys“ mimo probádávanou oblast sémantického prostoru a pak odtud vysílá znepokojivé fotoreportáže, opatřené popisky budícími zdání banálních „promptů“ (např. „Easter bunnies“ nebo „Sunday at the zoo“). Vojtěchovský ale nejspíš ví, co dělá, když nepředkládá z Válkovy tvorby „průřez“, ale jen „průmět“: geometrickou projekci mnohorozměrné bestie do malého počtu stravitelných dimenzí. Netříští divákovu pozornost a představuje výjimečného umělce i té části publika, která by mohla před nekontrolovanou erupcí jeho kreativity ucuknout. Největší vadou výstavy tak zůstává, že před plátnem není nic lepšího než nepříliš pohodlná trojmístná lavička. Paní kustodky vám však dovolí půjčit si sedací pytle, které jsou opřené u stěny o patro výš.

Autor je evoluční biolog.

Petr Válek: Ticho popěšině. Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 3. 3. – 21. 5. 2023.