K takzvanému odkazu myšlení a díla Vratislava Effenbergera se v tomto čísle vyjadřují mnozí povolaní, pohotoví, profesionální autoři. Vede je, doufám, přesvědčení, že existují i jiné důvody, proč si Effenbergera připomínat, než skutečnost, že tomu bylo právě sto let, co se narodil. S odkazy je potíž a s odkazem podepřeným takzvaným kulatým výročím je potíž dvojnásobná. Jedna konvenční, jakkoli užitečná formalita – totiž měření času – tyranizuje nás, lidi s takzvaným rozhledem, neodůvodněným nárokem, abychom se tu a tam dopouštěli jiné příležitostné, avšak silně ritualizované a společensky žádané formality – totiž počítání výročí. Sluší se zkrátka, až přijde čas, vzpomenout, že ten či ta na světě byli a cosi vykonali. Vypadá to dobře.
Bylo by krajně oblažující přečíst si jednou text, v němž by byl libovolný bázeň i obdiv probouzející odkaz vykládán ctěnému publiku zcela konkrétně, prakticky, a to s takovou působností, že by v notoricky amentním vědomí publika přežila ta zvěst o živém odkazu alespoň jednu jedinou noc. A bylo by úlevné nečíst jako obvykle sérii sebelépe míněných, a přece ve svém účinku povýšených varování, že tu před námi leží, totiž ční, stále nedoceněný odkaz, a stejně tak si ušetřit doprovodné stýskání i rozhořčení nad tím, že už tenhle odkaz nikdo nečte, nezná, nechápe.
A teď k věci. Ve stati Krise kausality a kriterií Effenberger cituje ze Célinova románu Cesta do hlubin noci: „Nedospíváme dnes k tomu, že před rozumem opravdu moderním má všecko stejnou cenu? Dnes už není nic bílé! A stejně: není nic černé! Všecko je rozmazané! … To je nový žánr! Móda! Tak proč bychom se všichni neměli stát blázny? … A hned! Nač to odkládat! A ještě se tím chlubit! Veřejně vyhlásit všeobecný duševní bankrot!“
Effenberger citát uvádí jako formulaci „obecného strachu“, který zachvacuje takzvaného moderního člověka tváří v tvář takzvané krizi způsobené, či lépe prohlubované, tím, jak se pod vlivem neovladatelného vývoje lidstva postupně rozpadají veškeré jednotné obrazy světa a od nich odvozené výklady. Co bylo v Célinově románu líčeno jako černé, odsouzeníhodné, bylo pro Effenbergera bílé, či alespoň neutrální, a působilo jako výzva – vnímat skutečnost s nadějí na novou, dosud nepoznanou kauzalitu.
A rozhořčení Célinova vypravěče? To si Effenberger vysvětloval následovně: „Téměř všeobecný odpor, který se zvedá proti uznání této krise, pramení z obav, že tam, kde selhává kausalita, na niž jsme si zvykli, musí nutně následovat rozklad všech hodnot a konstitučních možností, bez nichž se život stává pouhou vegetací, a že je konec konců užitečnější respektovat kulisy konvenčních kriterií, než je zbavit smyslu tím, že se připustí, a to jen v nejlepších případech, jejich relativní platnost.“
Přemýšlejme o tom. „Ještě krátký pohled na pivoňku a probouráme se samou radostí snad až do parlamentu, se starodávnou pumou v ruce.“ Ať žije Effenberger! Ať žije devatenácté výročí šestého pokusu o dvanáctidenní četbu sedmnácti básní sedmi autorů a jedenácti autorek šedesáti pěti zájmových skupin a jedné závislosti!
Vratislav Effenberger: Realita a poesie. Mladá fronta, Praha 1969, 396 stran.