Komu patří Město?

Druhý díl vontské ságy Rváčov výtvarníka Richarda Fischera a scenáristy Džiana Babana (recenzi prvního svazku najdete v A2 č. 5/2021) začíná poměrně symbolicky natáčením nepříliš povedeného filmu Záhada hlavolamu z roku 1993. Na první celostránkové ilustraci ještě vidíme kanonický záběr Rychlých šípů kráčejících do Stínadel, vzápětí ale děj ovládnou nevyzpytatelní a nezkrotní Vontové. Ti jsou stejně jako v prvním dílu aktéry svérázné dekonstrukce, která míchá realitu s fikcí, a navíc funguje jako svébytný komentář ke slavné trilogii Jaroslava Foglara. Co by to ostatně bylo za Vonty, kdyby rychlošípácké pětici – ač pouze filmové – nenabančili?

Z obsahového hlediska spočívá hlavní úkol Rváčova 2 v alespoň částečném rozuzlení dějových linií, které zosobňují tři generace Vontů z padesátých, osmdesátých a devadesátých let. Nutno říct, že leccos se vyjasní, mnohé zůstane zamlženo, ale křivolaké cesty příběhů se nakonec protnou v jedné podzemní stoce, jak se ve Stínadlech patří. Jasné kontury získává zvláště příběh prorocké Aničky, jenž byl v prvním dílu jen nakousnut, nyní však neomylně směřuje do srdce Města na pražský František a prozradí nám mnohé nejen o této původně chudinské čtvrti, ale také o tom, co člověka mohlo potkat, pokud se v době komunistické diktatury rozhodl pro dráhu duchovního.

Proměny utopie

Největší proměnou ale procházejí Stínadla, která se musejí vypořádat nejen s novou vlnou Vontů a pátračů, ale také se svobodnými poměry, jež mohou paradoxně způsobit konec „Utopie“ či „dětského státu“, který ze stránek dětské literatury expandoval do ulic Starého Města: „Teritorium se dál zmenšovalo. Majitelé domů měnili zámky a předělávali dvorky na zimní zahrady hotelů.“

Foglarovky v devadesátých letech začaly znovu vycházet, skauting zažíval renesanci a s tím přišla nová generace pátračů, kteří s jistotou detekovali přítomnost Stínadel v historickém jádru hlavního města. Aby také ne, když je odtamtud vyháněli raubíři se žlutým špendlíkem na klopě a telaty na zádech, kteří jako by vypadli z černobílé fotky staropražských výrostků pořízené někdy ve třicátých letech. Nejeden skautský vedoucí se tehdy o své svěřence musel přetahovat s Městem, které bylo ve srovnání s vybarvováním políček Modrého života a lovením bobříků nesrovnatelně lákavější, skutečnější, svobodnější, dobrodružnější a také nebezpečnější. Všechna ta na první pohled nabubřelá adjektiva se Rváčovu 2 podařilo bezezbytku zachytit. Stejně jako skutečnost, že se na scéně objevili nekompromisní hráči v podobě nejrůznějších obchodníků, politiků a developerů, pro něž bylo Staré Město především příležitostí zbohatnout. Zatímco v prvním dílu jsme se pohybovali hlavně po střechách a zaprášených půdách, ve druhém se mnohé odehrává ve městě pod městem, kde se má skrývat i tajuplný okřín, kolem něhož autoři Rváčova 2 vystavěli doslova kriminální zápletku. Může to ovšem souviset i s proměnou městského centra, které bylo stále méně přístupné i pro tak oprsklý živel, jakým jsou Vontové.

Ke generickému maskulinu „Vontové“ budiž řečeno, že v prvním i druhém dílu se objevují také postavy Vontek z osmdesátých a devadesátých let, které si musejí svá místa v chlapeckých partách vydobýt (jedna z nich je i vy­obrazena na obálce Rváčova 2). Částečně se tím narušuje foglarovská optika, v níž jsou ženské postavy zpravidla nedůležité, a buďto se jedná o malé holčičky, nebo naopak o starší ženy, jako by ženské protějšky hlavních hrdinů ne­­existovaly. Ve prospěch velkého spisovatele dětské literatury by se sice dalo namítnout, že v závěrečném svazku stínadelské trilogie účinkuje klub Amazonek – to by s nimi ale Foglar nesměl zacházet tak instrumentálně a stereotypně.

Svoboda bez hranic

Samotný Foglar se v pokračování Rváčova objevuje jen jednou, a sice v souvislosti s odcizením jeho ježka v kleci a dětského deníku z výstavy Po stopách Rychlých šípů, která se v roce 1998 uskutečnila v Muzeu hlavního města Prahy. Z této krádeže bývají na základě některých indicií podezíráni právě Vontové. Na stránkách komiksu nicméně Foglar dochází k jakémusi konečnému smíření s tím, že už nemá nad svým dílem žádnou moc, neboť se dávno přelilo do reality: „Já dobře vím, co mi tím chtěli vzkázat, Krušino. Že budou žít dál bez ohledu na mě. I bez ohledu na moje knížky.“

Pokud to některému čtenáři nebylo zcela jasné z prvního dílu, u druhého už není pochyb: Stínadla jsou sice výplodem fantazie Jaroslava Foglara, ale Městu vládnou Vontové. Tedy alespoň dočasně to tak mohlo působit. A právě vzestup a pád tohoto neoficiálního hnutí je pozadím příběhu, v němž moc nad Městem přebírají nejen developeři, ale také někdejší estébáci, zatímco starousedlíci jsou vystrkováni ze svých domovů a prodejci nejrůznějších cetek si uzurpují stále více prostoru. Na tomto pozadí se rozvíjí příběh o hledání ostatků svaté Anežky, ale také vražedná historie, která vede k dalším násilným úmrtím. Bez těchto (podle všeho fikčních) prvků by příběh stěží mohl fungovat a těžko by mohla vzniknout svého druhu pocta vontskému hnutí. I Rváčov 2 doprovází nezbytný slovníček, který opět sestavil Tomáš Vučka a opět je napsán s velkou mírou erudice a empatie, ovšem i potměšilosti, která se nebojí realitu různě ohýbat.

Podívejme se, co se v něm s veškerou vážností píše pod heslem „Dům U Černého slona“: „Tři generace pánů Čapků vystřídaly se ve vetešnickém krámku ve Stínadlech (…) Nacisty krámek přežil, komunisty krámek přežil, ale zběsilost let devadesátých nepřežil.“ Něco podobného by se dalo říct o více místech, která nenávratně zmizela nebo k nepoznání změnila svůj charakter. Svoboda soukromého vlastnictví se zkrátka se svobodou neposlušné mládeže, která si vlezla, kam se jí zachtělo, neslučovala – zvláště když vetřelcům z prostředí byznysu nešlo o zachování ducha daného místa.

Pokud jde o to, kde mohl čerpat inspiraci sám Jaroslav Foglar, Rváčov 2 na to šalamounsky odpovídá smyšlenou promluvou Gézy Včeličky: „Vontové… Ten název vymyslel Jaroslav Foglar. Oni si tak pochopitelně dřív neříkali… Byly to prostě děti z chudý čtvrti…“ Dodejme, že v případě Vontů i trampů, jejichž „jediným zákonem je svoboda“, ona svoboda často neznala mezí – proto byla tak přitažlivá a zároveň sporná (a proto tolik provokovala). Dětské touze po dobrodružství ovšem v cestě nestojí jen číselné kódy u dveří starobylých domů a kamery na jejich dvorcích, ale také dospělost, z níž měl po celý život takový vítr sám Foglar: někdo založil rodinu, jiný nakopl kariéru, další si našli subkultury, které v té době zažívaly v Česku poněkud opožděný vrchol.

Patina zašlých časů

Je třeba podotknout, že umně spletený příběh, který si hodně vymýšlí a sem tam po svém využije pamětníků skutečných událostí, by nevyzněl bez specifické kolážovité kresby Richarda Fischera, která sugestivně zachovává paměť i náladu míst a událostí, jež se mohly, ale také nemusely stát. Fischer používá černou a bílou linku a barevnosti dosahuje pomocí podkladových papírů a kartonů. Skicu přenáší na barevné podklady, které skalpelem rozřezává a vlepuje do připravených kompozic. Teprve pak probíhá finální kresba. Vrstvení je tak plastické, až se zdá, že postavy či domy ze stránek vystupují. Objem práce je ve srovnání s klasickou komiksovou kresbou těžko představitelný, ve výsledku však máme co do činění s patinou zašlých časů, oprýskaných proluk i zákoutí a ohmataných deníků a kronik, o něž ve Rváčově běží.

Vypadá to, že vontská sága druhým dílem Rváčova v pravý čas končí. Škarohlídi by mohli říct, že ze Stínadel se beztak postupně stala „Druhá strana“ a člověk zde místo Vontů a Vontek potkává turisty nebo řadové Druhostraníky. Jistě, průchod, v němž kdysi tajemně do tmy zářilo modré světlo, je sice dlouhá léta zamčený, to ale nemusí nutně znamenat, že už není po čem pátrat…