Kresba Tereza Šiklová
Do hlavního města přijely traktory a Praha měla druhé Vánoce. Sociální sítě jsou plné radostných fotografií postarších městských liberálů, kteří sledovali kolony zemědělských vozů s nefalšovaným technickým nadšením dětí z mateřské školky. Legrace bylo plno: toho smíchu nad drahými vyleštěnými traktory, jež – jak se Pražanům zdálo – neviděly pole a které protestujícím zemědělcům „platíme“ z našich evropských daní. A té radosti z toho, kolik politických zoufalců a extremistů se na protest nabalilo…
Manifestace zemědělců skončila tradičně po česku: polovina protestujících odjela předčasně, protože měla pocit, že jim právě oni zoufalci demonstraci ukradli, a zabili tak snahu dohodnout s vládou lepší podmínky pro budoucí podnikání v zemědělství. V Česku mají politické krádeže svou tradici: už máme jednu ukradenou sametovou revoluci, teď je tu ještě ukradená traktorová demonstrace.
Ukradená byla bohužel i vládě. Premiér Petr Fiala se neobtěžoval pustit k sobě racionální argumenty a zabývat se podstatou sporu, a hned šmahem všechny aktéry označil za prokremelské činitele. Zbavil se tím podobně jako při předchozích protestech povinnosti reagovat a mluvit k věci. Není to úplně neobvyklá strategie – vlastně je to něco jako dehonestace obžalovaných u soudu špatnou pověstí lidí, s nimiž byli na jednom místě. Nicméně evropští politici si většinou dávají dobrý pozor, aby odlišili mezi věcnou podstatou sporu a politickými konjunkturalisty, kteří se na demonstracích snaží svézt. I německý kancléř Olaf Scholz prohlašuje, že demonstrace zemědělců zneužívá pro svou antisystémovou agendu Alternativa pro Německo (což je pravda), nikdy by si však nedovolil říct, že tím protesty ztrácejí legitimitu. Ostatně právě německé protesty jsou příkladem toho, že vyjít či vyjet do ulic a ozvat se má smysl. Po první vlně protestů německá vláda změnila strategii, odsunula rušení dotací na naftu a prodloužila časové limity plánu na klimatické proměny zemědělské politiky. Green Deal je třeba se zemědělci vyjednat, nebudou z něj nadšeni jen tak na první dobrou proto, že by si jako liberální milovníci traktorů z velkých měst teoreticky uvědomili, že je to správné a dobré.
V Česku se ovšem nic takového – tedy nějaká dohoda s protestujícími, věcný kompromis – nemůže stát. A to nejen kvůli tomu, že demonstraci k radosti vlády delegitimizují různí prokremelští trollové, ale jednoduše proto, že sám protest už v očích velké části tuzemské společnosti vyjadřuje jakousi občanskou, sociální a ekonomickou perverzi. Rozčílení lidé v ulicích, ventilující svou frustraci a nespokojenost, žádající změnu politiky či pouze zvýšení svého sociálního niveau, jsou v Česku považováni za dědice komunistické ideologie, protože nepochopili, že pro lepší život se člověk musí smířit s tím, co je, a místo řečí na demonstracích prostě jen víc pracovat.
Česko je stále ještě postkomunistickou zemí. Stín čtyřicetileté minulosti dál organizuje společnost, i když si to nepřipouštíme. Právě takové konfliktní sociální situace, jako jsou stávky, demonstrace nebo velká pražská traktoriáda, vždy zcela jasně odhalí stereotypy myšlení a cítění, které nás ovládají. Jako by každý mohutnější sociální pohyb ihned ohrožoval demokratický systém, jako by každý, kdo usiluje o větší sociální práva, byl něco mezi Husákem, Fidelem a Stalinem. Jak má tedy sociální dialog vypadat: jako milé, přátelské posezení v kavárně, na němž se obě strany dohodnou na drobných posunech politik v zájmu všech, které pak budeme poklidně implementovat několik desetiletí, protože na nic přece nelze tlačit? Politika je spor, konflikt, ale také ostrá komunikace, jednání, ne biedermeierská pohoda v kavárně, a politici jsou tu od toho, aby velké sociální emoce, které jsou projevem skutečných problémů, ne psychické či sociální úchylky, uměli převádět do pozitivních změn každodenního života. K tomu potřebují dvě základní věci: aspoň minimální citlivost, a také se nebát lidí, společenství, komunit, které mají stejně různé zájmy jako sami politici.
Velká pražská traktoriáda ukázala, že nad liberální částí společnosti, jež se cítí být garantem porevoluční společenské smlouvy, kterou je dnes třeba bránit proti antisystémovým stranám a hnutím, mají stále velkou moc předsudky vůči sociálním pohybům. Ty přitom patří ke každé živé společnosti. Je jistě dobré jít proti emocionálně vyjadřovanému strachu s racionální výbavou, ale nejdříve je nutné uznat onen strach jako legitimní obrannou reakci na dění kolem nás. Pochopit jeho vznik a souvislosti, z nichž roste.
Teď když už jsou traktory pryč a nenarušují klid potřebný ke konstruktivním řešením, je možná vůbec ta nejlepší chvíle připustit si, že společnost odmítá obojí: nenaslouchá obavám ani nenachází racionální řešení. Pokračuje obrana postkomunismu, sociální sebevražda.
Autor je publicista.