V úterý 5. března jsem po celodenním úmorném editování textů šel hledat ztracenou sílu do sauny, ale našel jsem pouze intenzivní lhostejnost. Dnes by bylo dobré zemřít, pomyslel jsem si v úžasu nad náhlou mentální vytržeností z okolního dění. Po návratu domů jsem, stále ještě značně indiferentní vůči světu, zapnul počítač a první věc, která na mě vyskočila, byla zpráva o smrti undergroundového básníka a performera Pavla Zajíčka. To mě vrátilo zpět – nechci říct do života, ale zkrátka do běžnějšího modu prožívání. Zajíček se do tuzemské kulturní historie zapsal především jako frontman skupiny DG 307. Schválně v souvislosti s tímto tělesem nepoužívám přívlastek hudební, protože pro nejinspirativnější část jeho tvorby se hodí spíš adjektivum nehudební, případně antihudební. Český underground měl vždy minimálně jednu nohu namočenou v bigbítu, Pavel Zajíček však ukázal, že tomu tak nutně nemusí být. „Řada lidí skrze DG 307 začala chápat, že kultura je širší než jenom bigbít. Myslím, že tohle je Zajíčkova největší zásluha,“ prohlásil Ivan M. Jirous v seriálu Fenomén Underground. Alba Dar stínům, Pták utrženej ze řetězu a Torzo z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patří k nejosobitějším počinům v historii české experimentální hudby a bez veškerých pochyb snesou srovnání s tím nejprogresivnějším, co se v této oblasti ve stejné době dělo za našimi hranicemi. Při poslechu skladeb Lidi krve, Opustil mě anděl, D#, Sem slabší než myšlenka, Anarchistická milenka, Triptych nebo Měla perníkovou vůni mezi nohama člověk zapomíná na to, že „hlavní drogou českého undergroundu byl halucinogen lupilin, který je v pivu“, jak se můžeme dočíst v Jirousově Pravdivém příběhu Plastic People. Na Pavlu Zajíčkovi bylo sympatické i to, že se na rozdíl od mnoha jiných představitelů předlistopadové podzemní kultury nepohoršoval nad tím, že si dnes někdo dovolí kritizovat aktuální politický režim. Nepřivlastňoval si patent na disidentství, a přitom svým způsobem disidentem zůstal až do své smrti. Všichni víme, jak snadno se z undergroundu může stát establishment a z experimentu mainstream, o to víc je ale třeba ocenit tvůrce, který se této proměně celkem úspěšně bránil a dokázal si uchovat nejistou pozici na okraji. Doufejme, že v úterý 5. března bylo dobré zemřít.