V pražské Galerii Rudolfinum byla na konci února otevřena výstava Zhanna Kadyrova – UNEXPECTED. S ukrajinskou umělkyní, která v současnosti žije a tvoří v Kyjevě, jsme mluvili o symbolice kamenného chleba, ničení soch Lenina a také o smyslu umělecké práce v době, kdy v její zemi zuří válka.
Jak jste prožila první dny po ruském vpádu na Ukrajinu v únoru 2022?
První týden války jsem strávila v Kyjevě, kam jsem se 20. února vrátila z Berlína. Za týden jsem měla odlétat do jižní Francie, kde mě čekal další projekt. Spěchala jsem domů, protože jsem myslela na svou starou maminku a na to, že pokud vypukne válka, budu se o ni muset postarat. Když pak 24. února válka opravdu začala, letadla už nelétala a já jsem stejně na žádné zahraniční cesty neměla pomyšlení. Vzala jsem mámu k sobě domů, protože tam byly lepší podmínky – bydlím totiž v rodinném domku a člověk si tam snáz opatří vodu nebo si může zatopit dřevem. V Kyjevě jsme strávily týden, ale byl to moc velký nápor na nervy. Zamířily jsme na Zakarpatí. Maminka, sestra a teta pak jely dál do Německa. Já zůstala v zakarpatské vesnici Berezovo, kde jsem strávila tři měsíce.
Pokud jsem to pochopil správně, je to tak trochu zapadákov…
To tedy ano.
Bavila jste se s místními?
Samozřejmě. Ubytovali nás a navázali jsme velice dobré vztahy. Když jsem pak vymyslela projekt Paljanycja, rozhodla jsem se, že pro ně uspořádám výstavu. Žádnou jinou komunitu jsem v té době neměla, proto jsem si řekla, že udělám výstavu pro ně – pro svou novou rodinu, přátele, kteří mi nosili jídlo a vůbec všechno, co jsem potřebovala. To bylo 26. března 2022. Vznikl z toho i videozáznam, který je teď součástí výstavy v Rudolfinu.
Jak reagovali?
To nejlépe uvidíte v tom dokumentu. Ti lidé pochopitelně do té doby žádné zkušenosti se současným uměním neměli, takže každý reagoval po svém. Jednoho pána třeba moc zajímalo, jak jsem ty kameny dokázala nařezat.
Mohla byste nám projekt Paljanycja přiblížit?
Slovo „paljanycja“ [tradiční ukrajinský pšeničný chléb – pozn. red.] se na začátku války užívalo k rozpoznávání ruských diverzantů. Rusko jich na Ukrajinu vyslalo spoustu, hlavně do Kyjeva. Stačilo je ale požádat „Řekni paljanycja“, a hned se ukázalo, že to slovo nedokážou správně vyslovit nebo ani nevědí, co znamená. Hodně jich takhle pochytali. Po jistou dobu to slovo symbolizovalo náš odpor, náš boj. Byl to symbol toho, že nejsme částí ruského impéria a že nejsme, jak tvrdila ruská propaganda, „jeden národ“. Že máme svou kulturu, svůj jazyk a své dějiny.
Nápad spočíval v tom udělat chléb z kamenů, které jsme našli v řece. Vesnice, která mi poskytla dočasné útočiště, ležela v Karpatech, kde tečou horské řeky. Voda v nich ohlazuje kameny do určité formy, jsou to takové okrouhlé valouny. Když jsem našla kámen, který mi připomínal chléb, řekla jsem svému partnerovi a spolutvůrci Denysu Rubanovi: „Koukej, to je paljanycja!“ A v tom slově se to všechno sešlo. Paljanycja se totiž peče při zvláštních příležitostech. Lidé ji předkládají hostům. A moje kamenná paljanycja, to je chléb, který se nedá sníst, chléb pro okupanta.
Dokáže podle vás současné umění oslovit běžné lidi?
Může se o to přinejmenším pokusit. Sama mám pár pozitivních zážitků. Třeba když se v Kyjevě otevřela moje výstava, šla jsem do obchodu vedle svého ateliéru a prodavač mě poznal. Zeptal se: „To vy máte teď výstavu v PinchukArtCentre?“ A já: „Byl jste tam?“ Odpověděl mi, že už dvakrát, protože se mu moc líbí. Dneska jsem zase během vernisáže v Rudolfinu mluvila se starým kustodem. Upřímně mi děkoval a pogratuloval mi. Moje umění není elitářské. Snažím se vyjadřovat jednoduše, tak, aby mi lidé rozuměli.
Dřív jste ve své tvorbě často pracovala s prvky ukrajinského historického dědictví, zvlášť toho sovětského. Čím vás sovětské mozaiky a opuštěné továrny tak přitahovaly?
Zajímala mě moje historie – historie mé země. Tuto důležitou etapu je nyní obtížné interpretovat. Všechno sovětské by tam lidé nejraději zničili, protože jim to připomíná Rusko, nástupnický stát Sovětského svazu. S tím ale kategoricky nesouhlasím, podle mě existovalo ukrajinské sovětské umění nebo třeba kazašské sovětské umění – tvořili ho přece ukrajinští nebo kazašští umělci. A jednotlivé národní formy se podstatně lišily. Bohužel lidé v důsledku válečného utrpení všechno sovětské nenávidí. Já jako umělkyně vidím, že ta díla mají svou hodnotu, a snažím se na ni poukazovat.
Kdysi jste řekla, že jste proti odstraňování Leninových soch. Změnila jste svůj názor?
Nešlo mi tak úplně o jejich odstraňování, jako spíš o ničení. Jedna věc je přenést památník z hlavního náměstí a umístit ho do muzea, druhá rozbít ho perlíkem. Rozumím ale i lidem, kteří toho Lenina rozbíjejí. Také musím říct, že po 24. únoru mi to všechno připadá už dost vzdálené. Ukrajinci u nás ničí Leniny a Rusové všechno ostatní. Na výstavě v Rudolfinu je k vidění i výčet historických objektů, muzeí a chrámů, které Rusové zničili během války. Už je to více než osm set položek – cožpak se to dá srovnávat s jedním Leninem? A to nemluvím o školách, lékařských zařízeních a obytných domech…
Dnes o sobě říkáte, že jste nacionalistka. Co si pod tím máme představit? Změnila válka váš pohled na svět?
Říkám to s určitou ironií. Ruská propaganda tvrdí, že Ukrajina je jenom přívažek Ruska, přitom Ukrajina vznikla mnohem dřív než Rusko. V Rudolfinu mimo jiné najdete fotografii pobořené školy, kde je vidět střepinami poškozený lightbox s informací, že první zmínka o Ukrajině pochází z 11. století. Moskva tehdy ještě neexistovala… Zkrátka, jsem Ukrajinka, která se domnívá, že náš národ je svrchovaný a nezávislý. Byly tu garance a smlouvy, na jejichž základě jsme odevzdali své jaderné zbraně. Naši bezpečnost garantovaly jiné země, jenže to bohužel nefungovalo a nefunguje.
Po ruském vpádu jste řekla, že všechno, co jste vytvořila za posledních dvacet let, teď nemá žádnou cenu. Myslíte si to pořád?
Ne, teď už ne. V tu chvíli jsem ale pociťovala strašné zklamání, že jsem tolik času promarnila něčím zbytečným. Když kolem sebe slyšíte výbuchy, chápete, že umění je v porovnání s válečnou mašinou, která ničí celá města, lidské osudy a rodiny, slabé a efemérní. Je to něco, co je určené jenom pro mírový život. Měla jsem pocit, jako bych do té doby spala, a když jsem se probudila, pochopila jsem reálnou váhu a hodnotu umění – že mé dílo nemá žádný význam. Ale po nějakém čase, když jsem začala své nejnovější práce vystavovat po světě, vyprávět lidem náš příběh a také získávat prostředky, jež využívám na pomoc přátelům, kteří jsou na frontě, jsem názor změnila.
Existují ale i ukrajinští umělci a umělkyně, o které se dnes v podstatě nikdo nezajímá. Ne každý svým uměním dokáže vydělat peníze na podporu armády nebo válkou postižených civilistů. Co takovým tvůrcům zbývá?
Je těžké mluvit za někoho jiného, ale řekla bych, že by se v první řadě měli snažit uchovat si mentální zdraví. Musí si vybrat to, co jim vyhovuje – nikomu nic nedluží. Já dělám, co dělat chci, ale to neznamená, že ostatní mají povinnost dělat totéž. Lidem, kteří prožívají tuhle strašlivou zkušenost, hlavně přeju, aby zůstali zdraví. Aby až tahle děsná válka skončí, mohli pokračovat v tvorbě a rozvíjet tuhle zemi a její kulturu.
V Kyjevě teď máte normální pracovní podmínky – elektřinu a podobně?
Teď ano. Problémy s elektřinou jsme měli loni. Teď už protivzdušná obrana funguje dobře, takže máme i internet a mobilní signál. Ve srovnání s minulou zimou je to mnohem lepší.
Žanna Kadyrova (nar. 1981) absolvovala obor sochařství na Státní umělecké střední škole Tarase Ševčenka v Kyjevě. Je členkou skupiny R.E.P. (Revoluční experimentální prostor). V roce 2012 získala Cenu Kazimira Maleviče a také ocenění Grand Prix udílené v rámci festivalu Kyiv Sculpture Project. V letech 2013, 2015 a 2019 reprezentovala Ukrajinu na Benátském bienále. Často vytváří instalace přímo v městském prostoru, typické jsou pro ni práce z keramických dlaždiček.