Kresba Tereza Šiklová
V posledních letech se i česká společnost skrze veřejnou diskusi pokouší určit adekvátní roli společenských věd. Nacházíme se totiž v éře, kdy někteří aktéři záměrně šíří ničivé narativy, které jsou mnohdy k nerozeznání od smysluplné kritiky. Nejde jim o revizi společenského vývoje ani o jeho změnu, ale spíše o jeho destrukci či narušení. Pomocí pojmů, jako jsou „dezinformace“, se sociální vědy snaží tento jev odlišit od oprávněné kritiky, čímž ale riskují, že se stanou nástrojem moci.
Zmíněnou diskusi oživil esej Václava Bělohradského nazvaný Věř systému, občane!, který vyšel 25. ledna 2024 v Salonu Práva. V reakci pak byl 22. února tamtéž otištěn text filosofky Alice Koubové Bezpečný prostor radikální nedůvěry, na nějž bych v některých ohledech rád navázal. Nejzajímavější mi na této debatě přijde otázka po mezích kritiky systému. Jak smířit kritiku nelidského systému s důvěrou v základní socialitu, společenskost?
Bělohradský varuje před možnou (dost možná jen domnělou) komplicitou společenských věd s vládnoucím systémem, který skrze moc myšlení a vědy produkuje nejen účinné nástroje pro ovládání druhých, ale také podmínky, ve kterých se mnohem snadněji projeví zlo v nás. Upozorňuje, že schopnost radikálního zpochybňování moci je neodmyslitelně spjata s revoltou šedesátých let minulého století. Tuto pozici vyjadřuje poměrně nesmlouvavě až provokativně. Ducha šedesátých let prý poháněla „radikální nedůvěra v systém“. Je ale takové hraniční tvrzení dostatečně přesné? A dovoluje nám pokročit dál?
Duch šedesátých let v sobě jistě nese mnohé z toho, o čem Bělohradský píše. Jaké ale byly materiální základy této vzpoury, která nesla výrazné rysy generačního konfliktu? Tehdy v Evropě a ve Spojených státech dospívala generace, která přišla na svět na konci druhé světové války nebo po ní. Její příslušníci měli to štěstí, že se narodili do éry, kdy se většina západních společností snažila znovu definovat a vybudovat instituce s širokým dopadem. Probíhaly vlny znárodňování (v různých mutacích a s různými názvy) klíčových průmyslových sektorů a infrastruktury, utvářely se nové sociální systémy i systémy zdravotní péče, reorganizovala se výstavba bydlení a podobně. Tento jedinečný trend zachycují inspirativní filmy britského režiséra Kena Loache, nejvíce asi dokumentární snímek Duch pětačtyřicátého (Spirit of 45, 2013). Jednalo se o konkrétní podoby vytváření materiální základny pro generaci, která později přišla s radikální kritikou systému.
Generace šedesátých let tak využila mnohé výhody dané silným sociálním státem. Teprve když jsou naplňovány základní materiální podmínky a respekt, který s nimi souvisí, vytváří se prostor pro další, postmateriální potřeby, třeba ty spojené s duchovním rozvojem. Šlo o zásadní období hodnotového posunu západních společností. Výrazné bylo zejména odmítání války, posílení respektu k jinakosti či pozornost k osudu dekolonizovaných společností. Sedmdesátá a osmdesátá léta ale předznamenala neoliberální kontrarevoluci, která nerozleptala ani tak postmaterialismus (ten spíše umně integrovala), jako materiální základnu šedesátých let.
Proti jakému systému se tedy generace šedesátých let bouřila? S odstupem se dá říct, že nešlo o destrukci celku. Byla to spíše snaha o humanizaci pozůstatků starých režimů v novém poválečném uspořádání. Možná zde sehrály roli Sovětský svaz a východní blok, respektive pocit, že „tam“ to dělají lépe. To, co rok 1945 započal, měl étos šedesátých let dokončit: rozšířit výhody spojené se sociální integrací do zatím vyloučených částí společnosti a zároveň vybudovat prostor pro všestranný rozvoj člověka. Ke kritice, která byla intelektuálním zdrojem těchto změn, tehdy výrazně přispěly jak společenské vědy, tak filosofie. Pochybuji však, že revolta šedesátých let směřovala k rozchodu se systémem jako takovým. Spíše se v její radikalitě projevovaly požadavky na další zlepšování, apel na ještě větší míru solidarity.
Mediální prezentace výzkumu Společnost nedůvěry, o nějž se Bělohradský opírá, pracuje s pojetím celku, které ovšem není stejné jako to, k němuž se kriticky vztahovala hnutí šedesátých let. Současná společnost má totiž své specifické materiální podmínky. Žijeme v reprezentativní demokracii, která umožňuje svým členům svobodně formulovat své názory, sdružovat se a svou kritiku politicky manifestovat. Z hlediska praxe je to jistě nedokonalý systém se spoustou chyb. Radikálně se zvětšují (zejména majetkové) nerovnosti a stále více lidí se necítí současným systémem reprezentováno. Geopolitická situace je na bodu mrazu. V dosahu někdy jen čtyřhodinového letu probíhají válečné konflikty postihující převážně obyčejné lidi. A takto bychom mohli pokračovat.
Před nastupujícími generacemi stojí řádově náročnější výzvy než ty, kterým jsme čelili my či generace šedesátých let. Referenčním bodem již není jiný systém či představa ideálního světa, ale planetární horizont přežití. Tváří v tvář možnosti zničení lidského světa je systém vždy již něčím, co je nutné měnit, upravovat, přenastavovat, ale co jistě nelze zničit na základě revolty či revoluce. Jako by samotné reálno celoplanetárního kolapsu relativizovalo všechny předchozí formy negace systému.
Za každým systémem totiž leží jeho předpoklady, které nelze zničit nějakou revoltou či revolucí. Jde o hluboké předpoklady lidské sociality, které teprve umožňují všechny pravděpodobné i nepravděpodobné systémy. Jedná se o bazální důvěru v druhé a v pokračování lidského světa po konci individuální existence. Jaké systémy vybudujeme v té které době, není dáno předem a výsledky jsou nejisté. Proto je namístě pokusit se rozlišovat mezi kritikou a destrukcí předpokladů lidské sociality. A právě k tomuto problému se snaží smysluplně promlouvat dnešní společenské vědy, které tematizují důvěru ve společnost a v sociální instituce. Nemusí tedy jít – a ve většině případů ani nejde – rovnou o podřízení se moci.
Autor je spolupracovník redakce.