Kresba Sofia Kolopeniuk
Masakr v Gaze nabral tak děsivé kontury, že nalomil i proizraelský konsenzus české politiky a mainstreamových médií. Poté, co velmi viditelně vystoupily i desítky českých umělců, se mohlo zdát, že se ve věci utrpení v Gaze budeme bavit k věci a budeme si klást otázky, na nichž v dnešní době záleží. Třeba: Jak může Česko přispět k příměří a výhledově ke spravedlivému míru? Skutečně je naší rolí být spolu s Maďarskem nejdůslednějšími přáteli Benjamina Netanjahua v Evropské unii? Jakými kroky dnes můžeme zmírňovat utrpení civilistů?
Bylo by pěkné, kdybychom mohli diskutovat tyto otázky. Jsme ale v Česku, a tak nás elitní novináři přiměli diskutovat o skutečně důležité věci: kdo je a kdo není podle jejich dohadů antisemita. Adam Drda probral tuto otázku v rozsáhlé úvaze na Bubínku Revolveru, v níž nás zahltil kategorickými odsudky nepřímo úměrnými argumentační přesvědčivosti a formulacemi, které vyvolávají pochybnost, zda jejich autor definitivně ztratil soudnost, anebo ji nikdy neměl. Například svým čtenářům vysvětlil, že „manipulativní ideologizující texty v deníku Alarm.cz (…) dnes plní podobnou úlohu, jakou měly dřív antisemitské brožurky“. To je moment, kdy se ztrácí chuť k diskusi i polemice, na podobně podpásové vylučující gesto lze odpovědět jen symetricky: konstatováním, že podobná, ničím nedoložená tvrzení jsou paranoickým bludem a „plní podobnou úlohu“ jako lživá a dryáčnická propaganda minulých let a staletí proti levici, a připomenutím, že šla často ruku v ruce s antisemitismem – byly to třeba žvásty o „židokomuně“.
Přes všechnu demagogii je ale v Drdově textu jedna úvaha, která stojí za pozornost a reakci. Je to častý a obvyklý argument dvojího metru: „žádná jiná národnostní skupina, která se dostala do tragické situace, nevyvolává takové projevy solidarity jako Palestinci“. A Drda expresivně dodává: „Potíž je v tom, že příčinou těch soucitných deklarací často nebývá upřímný zájem o složitý a mnohdy asi bezvýchodný palestinský úděl, ale zjevně spíš skutečnost, že lze Palestince opakovaně prohlašovat za oběti Izraele, tedy de facto za oběti Židů, že lze skrz ně poukazovat na židovskou špatnost.“
Zní to logicky, ač je to formulováno šroubovaně: čím jiným by mohla být motivována zvýšená pozornost palestinskému údělu než zaměřením na „židovskou špatnost“? Jenže autorovi toho ve svatém zaujetí unikne mnohem víc než to, že mu Židé splynou s Izraelem. Jako kdyby většina z nich nežila mimo Izrael a mnozí z nich vůči němu nebyli kritičtí (podle Drdy jsou mnozí z nich beztak antisemité).
Především, mluvit o přehnané pozornosti vůči tragické situaci Palestinců zrovna ve střední Evropě je trochu nejapné: co přesně o jejich současné situaci bylo ve veřejném povědomí třeba naší země přítomno před masakrem 7. října 2024? Iniciativ za spravedlivý mír na Blízkém východě bylo jako šafránu, český mainstream je stigmatizoval, vzpomeňme jen na pokus Miroslava Kalouska diskreditovat Pavla Čižinského za účast v jedné z nich. Srovnejme si český zájem o Palestince s českým zájmem o Ukrajince. Jistě, Adam Drda by patrně odpověděl, že to je něco úplně jiného. Řekl bych, že právě v této představě, že jde o něco radikálně odlišného, je základ problému.
Situace Palestinců není ojedinělá, běžně naši pozornost ke zločinům směřujeme na základě totožnosti pachatelů. U Ukrajinců je důležité, že je masakruje Putinovo Rusko, u Tibeťanů a Ujgurů to, že jsou oběťmi Číny. Občanskou válku v Jemenu jsme měli sklon přehlížet, tak jako ignorujeme to, že se dost možná rozbíhá další kolo strašné války v Demokratické republice Kongo, jejíž předchozí dějství si v uplynulém čtvrtstoletí vyžádala životy zhruba sedmi milionů lidí.
V nedávných dějinách Západu najdeme tři příklady velké pozornosti vůči nespravedlnosti a utrpení, které by šlo vnímat analogicky k zájmu o Palestince, a při troše zlé vůle mluvit o „dvojím metru“. Byla to citlivost vůči utrpení středo- a východoevropských společností za studené války (Noam Chomsky svého času k velkému pohoršení naší mediální scény správně připomněl, že bylo zcela neúměrné oproti brutálním antikomunistickým diktaturám v Latinské Americe). Byla to (a stále je) všímavost k utrpení Afroameričanů v USA a také pozornost věnovaná diskriminaci a útlaku Židů v evropských zemích v „dlouhém 19. století“. V obou případech to bylo oprávněné a adekvátní morálnímu skandálu, jímž evropský antisemitismus a útlak Afroameričanů v USA byly, ale obojí bylo ve značném nepoměru k nízkému zájmu o utrpení domorodých obyvatel kolonií.
Míra pozornosti nebývá spravedlivá, ale její nespravedlivé rozdělení ještě není důkazem zavrženíhodných motivů. Ano, citlivost k utrpení Palestinců může pramenit v antisemitismu. Nikdo ale nedoložil, že v něm pramení ve větším množství než v malé menšině případů. Pro většinu ostatních snadno nalezneme jiné vysvětlení, obdobné vysvětlení pozornosti vůči evropskému antisemitismu či útlaku Afroameričanů. Izrael je součást Západu, různými deklaracemi se k němu hlásí a je tak přijímán, což se projevuje politickou podporou i dodávkami zbraní. Jeho oběti jsou i našimi oběťmi, máme za ně poměrně jasnou zodpovědnost, z níž se nevylžeme. K západní tradici patří naštěstí značná dávka sebereflexe a bohužel také výrazná sebestřednost. Obojí přispívá k tomu, že Palestinci přitahují naši pozornost. Kdyby tomu tak nebylo, vypovídalo by to tváří v tvář masakru v Gaze o naší totální mravní okoralosti.
Měli bychom se pochopitelně zajímat i o oběti „občanských“ válek v Jemenu či Kongu – souvisí s námi víc, než to vypadá. V Jemenu vraždí také saúdskoarabští přátelé Západu, v Kongu se umírá také kvůli koltanu do našich mobilů a notebooků. I to je zodpovědnost, ze které se nevylžeme. Začít můžeme tím, že přestaneme brát tragickou situaci obětí Západu jako „složitou a mnohdy asi bezvýchodnou“ a začneme se ptát, jak můžeme přispět k tomu, aby byla méně bezvýchodná.
Autor je politolog a novinář.