Už v únoru letošního roku jsem na podobné téma publikovala krátkou glosu v časopise Euro, který čtou nejlépe placení manažeři v této malé zemi (Euro 11.2.2008, str. 75). Reakce nepřišla zdaleka žádná, ostatně nechodí ani na jiná témata (např. proč je dobré budovat systém pro lepší zapojení seniorů do společnosti, proč poskytovat v restauracích pitnou vodu zdarma, a považte, nikdo se neozval dokonce ani na zprávu o novém luxusním pánském krejčovství na míru od Giorgia Armaniho). Moji studenti nechápou, proč za stávajících podmínek zůstávám na univerzitě, když oni vydělávají na ČT24 dvakrát i třikrát víc. Manažeři se na nás, akademiky, dívají jako na ty, kdo zkrachovali v praktickém životě. Je to prý náš problém, že si nedokážeme zajistit lepší podmínky. Nemyslím si to. Je to problém celé naší společnosti, která není ochotná investovat do obecné vzdělanosti, seniory považuje za odepsané reptaly a pod slovem etika si představuje nauku o používání příborů. Svou jedovatou a - přiznejme si to - zamindrákovanou glosu přetiskuji níže. Jejím jediným pozitivem byl zřejmě můj honorář.

Sociální případ

Jsem atraktivní tmavovláska VŠ/28 let/IQ 152, s prestižním zaměstnáním pedagoga na naší nejlepší univerzitě. Od ledna jezdím načerno. Po třinácti letech s tramvajenkou je to nezvyk – nastupuji zásadně do zadních dveří vozu, lustruji spolucestující, zda nejsou revizory, v jedné ruce svírám mobil s připravenou zprávou DPT a v druhé neštípnutý lístek za 18 Kč. Když mě chytí, budu si nejdřív snažit rychle štípnout lístek (ušetřím 8 Kč oproti sms), když to nepůjde, tak rychle odeslat esemesku a snažit se vše omluvit svou roztržitostí nastávající matky v devátém měsíci. Šetřím totiž na pobyt v porodnici – minulý týden mi pan prezident v televizi vysvětlil, že poplatek u lékaře je totéž, co lístek do tramvaje. Jaksi zapomněl, že děti jezdí zadarmo, důchodci za polovic a všichni platíme tento značně ekologičtější a solidární způsob dopravy z daní. Možná by ale nebylo špatné zavést ještě nějaké povinné dopravní pojištění, něco jako zdravotní, a k tomu platit za lístky. Asi to napíšu řediteli Dopravního podniku – ostatně jeho odměna ve výši pouhých sta tisíc vyznívá v porovnání se stovky miliónů pro šéfa dalšího polostátního podniku ČEZu jako almužna. Nejsem profesorkou ekonomie, nemůžu tedy posoudit efektivitu vybírání 26, resp. 30ti korunového dluhu. Jsem doktorkou filosofie, a můj hrubý plat se z nástupních 13 500 po půl roce zvedl na 18 500. Bohužel jsem ale přišla o porodné zhruba ve výši poplatku za roční kupón na tramvajenku – a krátkodobější už se mi nevyplatí. Naštěstí mám na půl roku zajištěnu mateřskou (68% platu), a zda budu zaměstnaná i potom, to se uvidí – univerzita totiž dle výjimky ze zákona zaměstnává pouze na opakované smlouvy na dobu určitou. Jisté je, že na limit minimálního výdělku, abych mohla pobírat kratší, zato vyšší rodičovský příspěvek, nedosáhnu – jsem zřejmě sociální případ.