Ach!

Takže: sice se „česká společnost po rozpadu režimu rozhodla nemyslet (rozhodovat se mezi bílou a černou, jak jim jsou předkládány), nehledat vlastní řešení, vlastní kulturu, vlastní odpovědnost, nýbrž přejímat hotové kulturně-politické systémy (systém),“ nicméně „o nich měla a má povšechnou představu“, pročež se ptám, jak si vůbec mohla „česká společnost“ myslet, že se „rozhodla nemyslet“? V čem pak bylo její rozhodnutí referenční, a japak, že si toho nikdo nevšim tesně po rozhodnutí „české společnost“!? Běželo zrovna MS v hokeji?

Ale budiž.

Jenže, jak myslí celá společnost? A jak se na „myšlení společnosti“ podílí, jak ho formují například její veřejné sdělovací prostředky, zde zejména masově konzumovaná Nova, ani ne jako baličák v úvahu připadající Blesk atd.? Že by zase jednou Marťani!?

Kdo však sledoval kolotoče názorů kolem tak primitivních (dávno jinde už ověřených a fungujících) věcí, jako bylo např. omezení jízdní rychlosti v obcích, zavedení bodů za formy nepřekonatelně kvalitní jízdy domorodých automobilistů (aby zmíněna byly ta masovější), anebo kdo si do deníčku obtahoval ony kopací tanečky našeho pana prezidenta kolem NGOs, rozvrhů občanské society atd., kdo tedy byl recipientem českých diskursů in vivo, ten si posmrkne a tiše si v duchu zašeptá: že by se skládala česká společnost z unikátních blbů?

Je-li však tomu tak, a ona skutečně blbá je už od 30. let min. století, pak sborově: Co je české, je prostě hezké a naše.

Kosík sem, Kosík tam: Když jedním mrkem dokáže autista spočítat počet sirek vysypaných z krabičky na stůl mezi plný půllitr a popelník, tak co… A hlavně: kde je problém?

Hoďte nám na agoru toho drzého Bílka.