Rekapitulaci a náznak analýzy projektu Inventura demokracie v článku Filipa Pospíšila pokládám za cenné, jen škoda té netrefené a zavádějící kritiky v závěru. Pospíšil projekt Inventury demokracie označuje jako "mimořádný", zároveň se ale zlobí na jeho autory: za jejich bezradnost v závěru roční aktivity, za únavu, kterou nepopírají, za jejich nespokojenost s tím, že z politiků nevydobyli požadovaný "dárek", za výzvu k aktivitě, kterou adresují jiným. Nevím, jaké významné počiny by od projektu hrstky ještě nedostudovaných dvacátníků čekal - na rozdíl od placených politiků, dostudovaných leckdy za poněkud podivných okolností, pro ně správa věcí veřejných není job na full time. Přesto dokázali najít čas na cílevědomé otravování více než dvaceti parlamentních zákonodárců, na uspořádání řady diskusí a projekcí, na zformulování studentského prohlášení k výročí Listopadu.
A jejich nespokojenost je na místě: svou inventurou především ukázali, jak bídně na tom naše demokracie po dvaceti letech je.
To, co máme v mediálním obraze roztříštěně servírováno den co den, se ve vyhodnocení "inventurních" aktivit koncentruje. Kdo si dneska vzpomene na podrobnosti lobbingové investigace MF Dnes ze září nebo na podivnou
toskánskou dovolenou politiků a lidí z vedení ČEZ? Kdo tyto souvislosti propojí do nutnosti požadovat naléhavě regulaci lobbingu?
Studenti v tom udělali hodně. Natočili neochotu řady politiků o regulaci lobbingu třeba jen vážně mluvit: zlehčování Bohuslava Sobotky, že si nevede diář, a že by tedy nemohl vykazovat, kdo za ním v jaké záležitosti byl, nebo vykrucování Marka Bendy, že za ním chodí spousta babiček, které by určitě nebyly rády, kdyby jejich záležitosti jakkoliv zveřejnil - to je prostě nehoráznost, přiznaná naplno před
kamerou. Zažívat tento výsměch celý rok ve svém volnu tváří tvář, to vyšťaví každého, kdo se ještě nestal zcyničtělým politikem.
Připadá mi paradoxní, když po tom všem čtu Pospíšilovu kritiku na adresu studentů, a vůbec ne na adresu politiků či novinářů, kteří mají podmínky a páky daleko větší než studující mládež - a když sleduju jeho vývody ze studentského prohlášení, které si upravuje, aby se mu do výčitek hodilo. Plést si chuť k "soustavné veřejné činnosti" s jednorázovým podpisem petice a účastí na jedné dvou demonstracích, jak Pospíšil ve své dílčí polemice s prohlášením činí, je poněkud nešťastné. A posouvat akcent
posledního článku prohlášení je vyloženě nefér - ten akcent přece naprosto neleží v tom, že studenti rezignují na své angažování ve věcech veřejných, ale ve varování, že demokracie je i po dvaceti letech "svobodného" života křehká a ohrožená. A že spoléhat se na to, že se ve svobodném nekomunistickém státě obejde bez nás a bez naší péče, je cesta do pekel.

Řešení je bohužel jediné - širší občanská podpora a větší radikalizace aktivistů, kteří se nespokojí s tím, že chvíli někde postojí s maskami.