Sebejisté soudy se mohou pronášet nejdříve po druhém shlédnutí? V tom případě by ale autorovi (který v provozu ve Varech mohl vidět každý film zpravidla jen jednou) zbývaly jen nejisté soudy...

Já mám spíš pocit, že jde o naprosté nepochopení žánru. Nebudu přehnaně jízlivý, ale jak by asi měl být psaný report z akce, kde na zhodnocení jednoho filmu máte maximálně pár řádků? Chápu, že takový Kant by s tím měl asi problém... Ne, vážně, co jiného než vlastní (samozřejmě že nejistý a nestálý, takové už názory bývají) názor (který tu zákonitě nelze podložit argumentací) by tam tedy mělo být?

Souhlasím s hodnocením Turínského koně, úžasný film!

Je-li report z akce, kde na zhodnocení mám jen pár řádků, nutno psát takhle, tak to je právě důvod, proč pochybuju o samotném tom žánru. Jinak souhlasím s Antonínem Tesařem: když se kritik vzdá jednoznačných soudů, zbudou mu soudy nejisté. Možná jsem puntičkář, ale víc by mi sedělo, kdyby ty soudy nejen byly nejisté, ale byly tak i napsány. Ten, na koho jakýsi film působil "autisticky" (co to vlastně v tomto případě znamená? to, že kritikovi se s dílem špatně komunikuje? to nemusí být chyba toho díla?), není "člověk", ale konkrétní autor reportu...

Souhlasím. Máš tam, Tomáši, vůbec spoustu zmatených a nesmyslných obratů. Třeba hned v šesté větě: který člověk to propadal té deziluzi? Nebo takový "vodopád velkých slov". Je snad jasné, že vodopád je pád vody. Měl bys příště raději napsat "velký slovopád". A tak bych mohl pokračovat i dál. Po pravdě si myslím, že bys měl ten text příště psát raději formálním jazykem, tím by ses vyhnul podobným nejapnostem. A aby ses vyhnul sebejistým soudům (a zároveň nepsal jen "Turínský kůň: nevím"), měl by jsi do textu zahrnout všechny možné reakce, které dané filmy mohou vyvolat. To by byla nekonečná řeč!

"Vodopád velkých slov", ten mne také zarazil. Deset minut jsem horečnatě přemýšlel, jak může vodopád chrlit velká slova... a přitom řešení bylo tak blízko - prostě slovopád!
Pokud jde o "člověka propadajícího deziluzi", ten by jistě šel nahradit vhodnějším spojením, ale nenazýval bych to zmateným či nesmyslným obratem, zvláště, má-li to být ukázkový příklad onoho tvrzení.

Výborný je závěr textu, který je napsaný tak nešetrně, že to vypadá, jako by Marcus Schleinzer byl castingový specialista a pedofil:-). Jinak souhlas se Škambrahou - o filmu se naštěstí dá psát i jinak, než pomocí krátkých a kategorických a bohužel u A2 poslední doby i čím dál očekávatelnějších soudů. Zejména autoři filmové rubriky by si měli uvědomit, že existují i jiné žánry, než kritické egomanství.

Kritické egomanství je opravdu žánr, kterého se ve filmové rubrice snažíme důsledně držet. Jinak samozřejmě nadávat na základě nesmyslně vysokých nároků se dá na všechno. Od článku, který je vlastně přehled důležitých filmů na devítidenním filmovém festivalu, se těžko dají očekávat detailní a hluboké analýzy každého z nich na základě opakovaného zhlédnutí. Jazyk filmové recenze asi sotva bude vždy jednoznačný a precizní - jde koneckonců o publicistický žánr (dobrá, věta se Schleinzerem je dvojsmyslná, ale očekávám, že většina příčetných čtenářů je schopná ji přečíst správně - stejně jako vodopád, autismus i člověka - skutečně mi to přijde jako puntičkářství). Co se týče těch sebejistých, nejistých, kategorických soudů - jaký je vlastně mezi těmihle typy soudů přesně rozdíl?

Zvláštní je, že se tu napadá právě snaha o to mít na věci nějaký názor. Bezpohlavní návody pro čtenáře - vysvětlující, jak to s těmi filmy je - v našich médiích, myslím, sepisuje dostatečné množství recenzentů... dokonce takové množství, že tady pak převládá představa, že psaní ze subjektivní pozice zavání nějakou nevítanou sebejistotou. Měl bych se za každou větu pro jistotu omluvit? připsat, že je to můj vlastní názor, aby to bylo zřejmé i těm nejnatvrdlejším?
Kamilo, to by mě opravdu zajímalo, jak se podle tebe mají psát reportáže? Co jiného je ten útvar než publicistova zpráva o jeho zážitku a dojmu z akce? jak jinak než od boku by to mělo být psáno? mělo by to vyjít po několika měsících a v pateronásobném rozsahu? Pak by to mohlo být vyargumentované a dokonce i objektivní?
Já netvrdim, že sem napsal geniální text, ale upřímně těm námitkám ani trochu nerozumim

Nefandím soudům, co nejsou vyargumentované, ale z reakcí na přítomný text mám spíš pocit, že se snaží rozcupovat každou metaforu a spojení, jež je sice možné přečíst jinak, ale jen pokud se o to dost pečlivě snažíme (a nedočteme větu do konce). A zaráží mě poslední, velmi nevyargumentované tvrzení XYZ o tom, jak jsou ve filmové rubrice krátké texty psané z jedné vody na čisto - můžu se zeptat, co tím myslíte? Od ledna bylo hned několik filmových témat (pornografie, surrealismus, manga a anime, rumunský fiml) a záběr dané rubriky by se dal takhle hodnotit jen stěží. Možná jako člen redakce jsem trochu zaujatá, ale i ta negativní zpětná vazba mě vážně dost zajímá.

Kde se vzala ta Kamila?

A Škambraha?

Ke Stromu života snad jen toto:

"Vzhledem k čisté kráse a filosofickým ambicím Tarkovského filmů není přitažené za vlasy tvrzení, že jeho opravdovým dědicem je Terrence Malick - tvůrce, jehož přístup k prostoru a času je sice roztříštěný tam, kde je u Tarkovského sjednocující, ale který sdílí s ruským režisérem mystické spojení s přírodou a jejími prvky a nutkání klást nezodpověditelné otázky s naprostou vážností a upřímností... Více než většina ostatních filmařů přetvářejí oba dva filmový jazyk pro své vlastním cíle... Oba patří k stále vzácnějšímu druhu umělců, kteří se odvažují přemýšlet o umění jako o duchovním úkolu, a jimž při jejich hledání vznešenosti hrozí riziko výsměchu." (Dennis Lim, Los Angeles Times, 10.7.2011).

ad Slavoj: Takže další body za ambice pro Malicka. Trochu mě dráždí takové ty pozice, že komu se Strom života nelíbí, ho prostě jenom nepochopil, protože není dostatečně vybavený přijmout něco takhle vznešeného, případně že je rovnou cynik nebo něco podobně "nízkého" (takže ti, kterým se film líbil, se pak mohou počítat mezi elitářskou skupinu těch, kteří jsou v dnešní povadlé době ještě s to docenit nefalšovanou vznešenost). Lim, kterého citujete, naštěstí není tak bezohledný jako Otto Bohuš v Cinepuru, ale to povzdechnutí nad "rizikem výsměchu" tam je

Me ten text neodpověděl na jednu otázku. Jestli kulturní změny současnosti, které vedou k novým pohledům a přístupům, skutečně nezvládli tvůrci kritizovaných filmů, nebo naopak autor recence, oblažující nás bez zásadnějších informací jeho subjektivně-advojkovskou kritickou omáčkou, mající jej patrně řadit k české vysokoškolské intelektuální elitě.

Selským rozumem docházím k tomu, že u tvůrců, kteří jsou schopni natočit film, získat na něj peníze, přesvědčit přitom desítky lidí o své ideji, asi problém nebude. Jsou to spíš oni, kdo tuto změnu zvládli, nebo se s ní potýkají, narozdíl od pana kritika, kterému kouká z článku příslovečný baťůžek.