Respekt
Datum vydání:01.03.2010
Nadpis:Znechucení realitou
Podtitulek:Česká intelektuální levice stále hledá lepší svět
Strana:70
Rubrika:eseje
Autor:Roman Kouřil
Ročník:21
Číslo:9
Náklad:26526
Klíčová slova:depolitizace
Stále hlasitěji zní u nás hlas skupiny intelektuálů, kteří jsou zklamaní z vývoje demokracie v Česku i ve světě. S blížícími se volbami je jasné, že uslyšíme jejich názory velmi často. Co mají společného? Patří k politické levici a v evropském kontextu je lze zařadit do linie myšlení, která se táhne od Marxe přes tzv. kritickou teorii (Adorno, Habermas) a další neomarxistické směry až po hvězdy postmoderny, jako jsou Jacques Derrida či Slavoj Žižek. Společným znakem těchto rozhněvaných mužů a žen je nevolnost ze stavu současné společnosti a světa, pojmy neoliberalismus či kapitalismus užívají jen jako nadávky, mají odpor k autoritě vědy, nadnárodnímu sektoru a státnímu aparátu, které tvoří trojjediný kolos arogantní moci, jsou pobouřeni útlakem ze strany technokratů, vroucně očekávají apokalypsu kapitalismu. Staví se do pozice obránců alternativ, které podle nich současná podoba demokracie neuznává.

Bělohradský jako demagog

U nás je reprezentuje především Václav Bělohradský, který svou autoritou uznávaného filozofa dokáže spojit i autory uvažující různými směry. Má schopnost oslovit širokou škálu publika od univerzitních studentů přes zaměstnance ve středních letech až po čtenáře v důchodovém věku. Dokáže trefně vyjádřit pocity lidí žijících v kapitalismu, který je pro ně symbolem jejich životní nejistoty, stejně tak ovšem vyjadřuje jejich úzkost ze světa, kterému lze jen těžko porozumět, neboť je prošpikován složitými technickými systémy. K této úzkosti se pojí také zklamání obyčejných lidí, že se jim vzdaluje politické rozhodování a že moci se ujaly arogantní elity. Bělohradský má navíc pověst svobodomyslného intelektuála, který však současně poskytuje mravní návody, jak přežít v nepřátelském světě, z nějž lze snad ještě učinit místo pro život. Poskytuje tedy jednoduché vysvětlení situace a současně dává naději.
Pozornější čtení jeho textů však odhalí, že v nich jde většinou o eklektická spojení cizích myšlenek, které jsou namíchány do trpkého koktejlu vzteku. V jeho kritice (neo)liberalismu se stupňuje patos natolik, až končí v dramatickém kýči náboženského očekávání "adventu boha pro člověka bez aury". Jeho aura filozofa dodává těmto vášnivým promluvám zdání racionality, ve skutečnosti však stojí před publikem ryzí populista a popmarxista, který hraje na strunu negativních emocí veřejnosti zklamané z politiky. Ano, z tohoto intelektuála se stal demagog, který ve svých projevech dehonestuje západní úctu k individuální svobodě a který hlásá, že "sekularizovaný člověk se musí vzdát dědictví ,epochy subjektu', jistoty vlastního sebevědomí, své výjimečnosti a jedinečnosti".

Akademičtí revolucionáři

Bělohradský má své následovníky, kteří jsou stejně jako on zděšeni a znechuceni stavem politiky. Jejich odborná kritika, mnohdy sice věcnější a ne tak výbušná jako kázání jejich vůdce, není ničím jiným než akademicky podloženou lamentací nad dnešní dobou a společností, která je stejně jako její politici zkažena - jde jen o moc a peníze a koneckonců, bylo to tak v dějinách vždy. Za jejich vzletnými slovy ve skutečnosti zaznívá řeč hospod a ulice. Je to škoda, protože jejich vzdělaný pohled by mohl být užitečný. Nedávno vydaný sborník Kritika depolitizovaného rozumu, který reprezentuje myšlení tohoto rozptýleného intelektuálního společenství, nicméně odhaluje jeho politickou angažovanost v tom špatném smyslu.
Mají pravdu, když upozorňují na nebezpečí, která v sobě skrývá (každý!) způsob vlády a která možná nejsou na první pohled zjevná.
Mocenské systémy mají vždy tendenci podmaňovat si člověka a uplatňovat svou moc pohlcením lidského subjektu. Ctností demokracie, domnívám se, je však právě možnost upozorňovat na tuto nectnost moci, limitovat moc a bránit lidskou bytost před rizikem, že se rozplyne v mocenském systému.
Problém je, že pouhé upozorňování tyto levicové intelektuály neuspokojuje. Ve svých vizích hledají nový, lepší svět. Jejich cílem je pohlédnout pod povrch lesklé fasády liberalismu, kde se podle nich ukazuje strukturální násilí, touha sedřít člověka, opanovat a exploatovat celý jeho přirozený svět. Taková je podle nich holá skutečnost, kterou poukazy na lidskou jedinečnost, důstojnost a lidská práva jen zastírají.
A je-li toto pravda, pokračují v úvahách, pak je třeba "mobilizovat masy", "vzkřísit pojem třídního boje", "vyvolat revoluční změnu".
To vše ve jménu odstranění depolitizace, což znamená vyvlastnit právo na pravdu i majetek a podřídit ho politické či sociální kontrole.
A tak tito analytici systémových vad dneška a pátrači po dobrém místě pro život, v němž bude překonána disharmonie a ošklivost současné demokracie, končí u zastaralých pojmů a konceptů směřujících k harmonické kráse nesvobodných režimů.

Z˙intelektuálů ideologové

Šlo by snad odpustit jejich revoluční zápal, zvláště je-li evropská ekonomika ve stavu, který ohrožuje především nejchudší vrstvy. Jejich radikálnost však má jeden háček (kromě toho, že užívají žargonu, který připomíná jazyk diktátorů z minulého století) - autoři textů jsou často zaměstnanci státu. Slouží tedy nenáviděnému řádu, který je finančně zajišťuje, a tento fakt vyvolává jisté podezření, že se do jejich slov vkrádá tón pokrytectví.
To samo o sobě by ještě nebyl takový problém - liberální demokracie v sobě obnáší předpoklad takové kritiky a počítá s ní. Skutečným problémem podle mne však je, když se do pohledu na společnost vkrádá kritika jen jednoho politického směru, když systémovým viníkem je vždy jen pravice (ODS, Klaus, Havel). Radikální odsouzení například snižování daní, reformy školství či zdravotnictví bez toho, aby je podrobili důkladné analýze, dělá z těchto autorů jen pouhé ideologické mluvčí levice před blížícími se volbami.
Nejspíš si takto vykládají filozofický princip, že důležité je nejen o věcech mluvit, ale také je měnit. Obecně pak mají jistě pravdu v tom, že žádný pohled (ani můj) není nezaujatý. Nicméně pro hlubší porozumění skutečnosti je jejich jednostranný a tendenční pohled k ničemu.

Roman Kouřil

---

Roman Kouřil
vystudoval sociologii a filozofii na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde je v současné době doktorandem. Ve své práci se věnuje Nietzscheho filozofii a na obecnější úrovni koncepcím subjektu v moderním myšlení a jejich dopadu na politické ideologie. Žije v Praze.

---

Za jejich vzletnými slovy ve skutečnosti zaznívá řeč ulice.