Neznám paní Simonu Martínkovou-Rackovou, ale to, co předvedla ve své recenzi knihy Nejlepší české básně, je jen důkazem žalostné úrovně naší kulturní publicistiky. Nechápu, proč je za titulem knihy Karla Šiktance a Karla Pioreckého hledáno jakési gesto provokace. Vždyť podobné výbory jsou docela běžné například v americké literatuře, a provokovat to může leda člověka, který nevystrčil nos z českého hvozdu. Žádná provokace v tom není - koho by to taky mělo provokovat? Je to prostě subjektivní výběr silných textů. A Karel Šiktanc k tomu má pouvoir jako hrom! Jenže v českých končinách posedlých vyvážeností a proporcionalitou může už tato otevřeně přiznávaná subjektivnost provokovat. To je ale provokatinost jaksi jiného druhu - kterou vidí jen šosák.
Slovo kánon je, zdá se, v poslední době doslova mantrou české literární kritiky a vědy. Nehodlám se k tomuto tématu obšírně vyjadřovat, jen uvedu, že právě v souvislosti se subjektivností výběru je zmínka o kánonu zcela nepřípadná. Kánon stojí na sdílení, nadindividuální závaznosti, a já tuto intenci ve zmíněné knize prostě nevidím.
Korunu všemu pak Simona Martínková-Racková nasadila větou: "Neoddiskutovatelnou zásluhou Nejlepších českých básní je právě uvedení nových jmen do 'nejlepší společnosti' (...)". Nikoli, vážená dámo, dokonce přesně naopak! Nejde tady o jména, ani o žádnou "nejlepší společnost", nýbrž o nic menšího, než jsou texty. Jméno autora není důležité, důležitá je poezie. To je základní hodnotový fundament, na němž se koncepce knihy zakládá a nelze ho redukovat na jakousi infantilní "hru na schovávanou".
Je vidět, že poezie se autorky nedotkla ani prstíčkem.
Otisk, stopa, linie
Jedinečná tvorba autodidaktky Běly Kolářové stála dlouho stranou zájmu publika, ve stínu aktivit jejího životního partnera Jiřího Koláře. Svá díla začala pravidelněji vystavovat až v devadesátých letech, a to zejména v mimopražských galeriích...
další tipy 
