F. Maršík nám ve svém spravedlivém rozhořčení předvedl grafomanský ohňostroj názorů z roku cca 1967. Určitě by ho pochválili redaktoři časopisu Host, zcela jistě by sklidil uznání od katolických modernistů. Svůj blábol musel psát jedním dechem, je v něm něco až moravsky kerouacovského.

Díky za Váš cenný názor. Že je má reakce grafomanský kousek, vidí každý, kdo umí číst. Co mě však na vašem ohlasu zaujalo, je onen odkaz k dějinám názorů, jež implicitně zastáváte. Zajímalo by mne, proč můj názor řadíte do roku 1967, a nikoliv třeba do 1933, 69 či 2010? Třeba byste se mohl obtěžovat to zdůvodnit.

Pane Marčíku (omlouvám se za Maršíka), operovat s Reynkem a Florianem je dost silná káva. Respektuji Váš vkus a Vaše zacílení, ale respekt by měl vycházet i od Vás. Radikální umění má zřejmě za cíl narušovat a rozbíjet zkostnatělé striktury establishmentu, který nám vytrvale přerůstá přes hlavy. S tím byste se snad mohl ztotožnit.

Pane Poucho, s Reynkem ani s Florianem jsem neoperoval, pouze jsem je vzpomenul (vedle dalších) a mohl jsem stejně tak zmínit J. Zábranu, V. Holana, M. Nápravníka, J. Křesadla, V. Linhartovou, D. Hodrovou či J. Sudka, Z. Neubauera, J. Patočku, J. Chalupeckého a nevím koho dalšího, abych tím poukazal k obratu do hloubky. Když už má pan Kozelka zapotřebí psát manifesty, tak nevím, proč podle logiky věci, kterou razí, rovnou nenapíše, že radikální umění značí přijít do konfliktu se zákonem? Ačkoliv on to vlastně psal... Ale netuším příliš, proč by zrovna toto mělo být jakousi radikalitou. Proč pak třeba nevydává za nejlepšího z nejlepších takových umělců onoho nebožáka, co si vzal před pár lety za vzor Jana Palacha a upálil se tuším na Václavském náměstí (neboť společnost a doba je prohnilá) a po něm následovalo pár dalších? Anebo ještě lépe, proč rovnou pan Kozelka nenapíše, že individua typu Charlieho Mansona jsou z logiky této věci právě že největšími radikálními umělci (neboť ze stejné logiky je vražda právě tak akorát boj proti zažitím konvencím, proti establišmentu atp.)? Ano, dovádím celé ad absurdum, ale přesně takto to bylo napsáno a takto to bylo myšleno, tam, kde se málo a nedostatečně rozlišuje vznikají podobné výkvěty jako tento. A vůči těm skutečně postrádám jakéhokoliv respektu.

Neupírám zásluhy či nepostrádám respekt vůči tzv. uměleckým počinům, které si berou na paškál zkostnatělé myšlení, instituce, či jak píšete establišment. Na co jsem se však snažil poukázat je skutečnosti, že se toto může dít velmi různým způsobem, který je mnohdykrát skrytý, ne tolik na očích, a že to (a zde se dílem s p. Kozelkou shoduji), co se mnohdy za tzv. radikální umění mnohdy má není než lacinou prvoplánovou rebelií pro rebelii samu, která je předmětem zájmu - navzdory kýženým očekáváním a ambicím - toliko umělecké komunity jistého druhu, popřípadě právě několik zapšklých a echt konzervativních staromilců, kteří se zrovna vyskytnou okolo, a vedle nich několika úředníků, kteří jsou čas od času s některým z těchto kousků z povahy svého povolání konfrontováni.

Palach se snad upálil proto, že doba a poměry byly v pořádku? Co má společného Patočka nebo Neubauer s radikálním uměním? Vy vůbec nevíte o čem mluvíte. Ano, radikální umění je minimálně estetické (umělecké, chcete-li) a maximálně agresívní. Co je na tom divného?

Patočka s Neubauerem mají s radikálním uměním společného málo, ale vedle nich by na druhé straně mohl stát třeba Guy Debord anebo třeba tolik oblibovaný Slavoj Žížek, abyste tomu rozuměl.

Stále vám uniká to, že Kozelkova definice radikálního umění je neudržitelná, protože příliš úzce vymezená. Toť asi tak celé, co bych vám k tomu mohl říci.

P.S.: O Palachovi jsem psal akorát tolik, že si ho jistý přecitlivělý nebožák vzal před pár lety za vzor, nic víc nic míň, pročež mi uniká smysl vašeho dotazu.

Debord nakonec spáchal sebevraždu a Žižek se zdá být salonním intelektuálem. U Kozelky spíš vidím tendenci k dočasným autonomním zónám Hakima Beye, ale nevím jestli to vidím správně. K Palachovým následovníkům: lidi se neupalovali pouze kvůli bolševickým svinstvům, ale i kvůli kapitalistickým svinstvům.

Já se domnívám, že o extrémistických názorech pana Kozelky by měla být prioritně informována BIS a až potom veřejnost. Kam až chcete nechat zajít demokratickou toleranci?

Právě tak. Ona totiž smrt je jedním z nejradikálnějších činů a u Deborda, jakkoliv to nemůžeme vědět, se mi to zdá být důsledným vyústěním toho, co hlásal. Ještě jiné vyústění může pak cosi podobného nabrat v podobě již zmiňovaných RAF. Podle Kozelky by asi cosi jako předstoupení před nastoupený konvoj policistů s holými rukama a květinou v ruce anebo Thoreauovo odmítnutí platit daně státu, který podporuje otroctví, byli na splnění nelítostných kritérií jeho "definic" málo: 1) jednak to nejsou umělecké kousky 2) druhak jsou takové kroky málo agresivní. Právě smrt a ohrožení života poukazují ještě jednu zvláštnost až potrefenost toho, o čem tu diskutujeme. Totiž, že postrádám důvod toho, proč cosi jako "umění" presovat i do oblastí, kde již zjevně nemají co dělat a kde již jako umění velmi těžko obstojí (navzdory definicím, které razí pan Kozelka). Ještě jinak řečeno, proč cosi na způsob radikálních kousků vydávat za umění? Nespatřujete v tom právě cosi samoúčelného? Není mi pochopitelná ona náplast uměleckého na celém? Příklady: Když se budu chtít někde ohradit proti čmoudícím komínům, tak na ně vylezu a vyvěsím transparent, když nedokážu snést, kolik je v ČR bezdomovců mohu třeba jít, prodat veškerý svůj majetek a darovat ho jim, anebo naopak mohu podnikat a založit vlastní organizaci, která jim poskytuje azyl. zázemí, jídlo, když se mi nelíbí transporty zvířat, jdu a blokuji je, když nesouhlasím s (ilegální) těžbou dřeva, seberu se a jdu ji blokovat. Potřebuji k tomu všemu nálepku "radikální umělec"? Není právě v bazírování na této visačce cosi salónního? Z perspektivy pana Kozelky byl i Ježíš Kristus jak se patří radikální, kdyby žil dnes, tak by nepochybně chodil mezi bezdomovci a drogově závislými, tak jako i za svého života se pohyboval mezi lůzou. Tedy přídomky mu dávali různé, ale že by ho někdo označoval za umělce, anebo že on měl zapotřebí se touto cestou realizovat, to se nepamatuji. Čili co je to za radikální umění, po němž volá pan Kozelka, které začíná a končí u umění samotného, u ztropeného humbuku na jedno použití? Má strhávat pozornost a lanařit davy. V tomto směru pro mě hranice přijatelnosti končí tak u Boudníkových manifestů explosionalismu a na ulici podávaných lekcí.

Pane, radikální je to, co v daném tématu či za daných okolností vybočuje z obvyklých mezí. Nepleťte si pojmy s dojmy.

Oním panem jste myslil koho, prosím?

Mám dojem, že ani jeden z "diskutujících" nic nepochopil.

Těším se na Vaše dovysvětlení.

Pane Marčíku, až dosud jste se ve všem mýlil. Zkuste se k tématu vrátit seriózně a argumentovat k věci a ne od věci.

Já myslím, že je tady jedno nedorozumění a to nedorozumění spočívá v Kozelkově "výměru" radikálního umění. To slovo "výměr" dávám úmyslně do uvozovek, neboť Kozelka se (patrně záměrně) o žádnou explicitní definici nepokouší. Ale přesto se mi zdá, že mezi tvým a Kozelkovým pojetím je jedna základní diference.

Ty, pokud tomu dobře rozumím, hovoříš o Reynkovi nebo Jedličkovi a vidíš přitom radikálnost umění ve smyslu estetickém: Reynkův sestup ke kořenům prostoty (smím-li to tak formulovat), Jedličkův sestup ke kořenům jevovosti, kterou zachycuje s dokumentární naléhavostí. V obou případech tento umělecký radikalismus směřuje k odvržení povrchních stylizací apod.

Kozelka naproti tomu pojem radikálního umění výrazně "sociologizuje", ba politizuje. V podstatě od první věty svého textu (a souhlasím, že má rysy manifestu, což ovšem není nic špatného nebo dokonce předem diskvalifikujícího a jednostrannost je tu namístě!) skloňuje slovo "společnost", "společenský" — tedy radikální umění je umění proti establishmentu, umění militantní, znepokojivé (ve společenském smyslu). Věta "Van Gogh se zastával práv horníků, Gauguin válčil s francouzskou koloniální byrokracií" je v tomto kontextu příznačná a připomíná mi dobu avantgardy.

Já Kozelkovo nadšení pro radikální umění jako umění — a záměrně to tak řeknu — společensky angažované nesdílím, protože otevírá dveře ideologii. Zároveň mě však fascinuje a myslím, že je zcela legitimní.

Domnívám se však, že se zcela rozchází s tvým pohledem na umění jako tvorby kontemplativní, samotářské (rozumím-li dobře tvým argumentům). Proto se mi ta polemika zdá jaksi mimoběžná. Střetly se tu dva rozdílné přístupy, které se však ve skutečnosti spíš míjejí.

Omlouvám se, že tímto vstupuji do diskuse, protože se to asi nedělá. Samozřejmě, že je radikální umění v mém pojetí sociologizující a politizující, ovšem ne ideologizující, potažmo ideologicky zneužitelné. To odmítám. Nepsal jsem manifest, text vznikl spontánně. Taky je jasné, že rad. umění je jen velmi malé procento uměleckých aktivit, v to počítaje i umění koéntemplativní, které mne fascinuje už 40 let. Nechci být dogmatik a pokud se skrze svůj text tak jevím, tak se něco nepovedlo. Odmítám performovat v galeriích, jelikož jsem přesvědčen, že místo pro akční umění je na ulici. Nikomu to nevnucuji, ale galerijní performance mi přijdou esteticky samoúčelné a ještě: nepovažuji performance za radikální umění. Ještě jednou se omlouvám, že jsem vstoupil do diskuse.

Milý pane Kozelko,

Váš vstup do diskuse je jen vítaný, omluvy netřeba. Nepsal jsem, že je vaše pojetí radikálního umění ideologizující, jen jsem formuloval jistou obavu, že otevírá dveře ideologii, ideologizaci v tom smyslu, že by mohlo být identifikováno s určitými politickými či společenskými proudy. Nijak mě to nepobuřuje, nešokuje - já takové pojetí umění úplně nesdílím, ale to neznamená, že není legitimní nebo že by mi nebylo sympatické. A věřte mi: každé umění je ideologicky zneužitelné, tomu autor ani zhusta nedokáže zabránit.

O žádném dogmatismu nemůže být řeči. Hovořil jsem o jednostrannosti, ale ta je přece v pořádku! Umělec nebo i kritik by asi neměl usilovat o "objektivitu" či zpropadenou "vyváženost". Ta je dobrá leda pro zpravodajce. Stůjte si za svou jednostranností, vždyť je projevem tvůrčího zaujetí! To věděl už Šalda.

Mně váš koncept radikálního umění nejvíce připomíná avantgardu 20. let. A oba víme, nakolik se avantgarda ubránila či neubránila ideologizaci. Ale zároveň vytvořila díla skvostná, dech beroucí a dodnes aktuální.

Dnes je ovšem situace odlišná od meziválečného období v tom, že došlo k destrukci velkých ideologických systémů, které zaplaťpánbu ztratily sílu "anektovat" si určitý typ umělecké kretaivity (vzpomeňme na snahu Záviše Kalandry usmířit surrealismus s historickým materialismem). A zanikla také potřeba psát manifesty. S těmi manifesty je to škoda, rád bych si konečně nějaký přečetl. Ale asi jsme už příliš skeptičtí a Adolf Loos dávno po smrti...

Pane Poucho, je možné, že jsem se dosavad ve všem mýlil, zkuste se však podobné rady, jakou doporučuje vy mě, a zkuste mi ukázat, proč je můj příspěvek čirou pomýleností.

Romane, děkuju za reakci. Skoro do puntíku s ním souhlasím. Jistá vyhraněnost mého ohrazení se byla dána právě jednostranností vašeho textu, pane Kozelko, pročež mne těší, že jste do diskuse vstoupil a k svému pojednání rámeček připojil.

Shodou okolností jsem svému kamarádovi ještě předtím, než jsem četl reakce zde ve fóru, napsal toto: "Celá má argumentace je postavena na několika bodech. Jednak je to chápání slova radikalita na základě jeho etymologie, že si Kozelka plete radikalitu s nonkonformitou často až na hraně zákona je jeho věc, já mu to právo neupírám, pouze se vůči takové praxi ohrazuji. Dále kritizuji fetišismus a pseudosakrálnost "umění" a konečně požadavek na co možná razantní a šokézní zátisk a dopad radikálního činu na "společnost" (snahu strhávat s sebou masy a davy, byť tato slova jsou nadnesená až přehnaná). A kdyby na to přišlo, byl bych myslím poměrně dobře schopen si obhájit tezi, že právě volání po otiscích a vlivech společenských je voláním levicovým (a to to dělítko pravítko-levítko pramálo oblibuji). S tím souvisí i odpověď na tvé námitky. Že se někdo stará o svůj dvorek, o svých pár obrázků a své knížky, a tak možná o pár sousedů a své bližní a příbuzné nic na radikalitě něčího přístupu neubírá. Takový člověk může být angažovaný (to jest do věcí, dění se vkládající či vstupující) stejně tak, ale povětšinou daleko méně, skrytě, nenápadně. Výstavba kaple na kopci není snad radikální čin? Zajisté ne z hlediska zvyčajného chápání toho slova, totiž takového, kde radikalita rovná se avantgardní zákrok, tj. prozatím nepoučené mase předvojáři raženému směru. Zcela záměrně význam slova rozbředávám, neboť je mi právě jeho "obyčejné" chápání proti mysli, vyvěrá totiž z omezenosti a plytkosti."

Nonkonformní člověk (umělec) ještě nemusí být radikální a většinou ani nebývá. Nonkonformní jsou různé typy rozjásaných a rozervaných bohémů a vůbec nejsou radikální. Naopak usilují o úspěch v daném systému. Radikalismus je vzácný vitamín, nelze si ho ale brát příliš. A potom - je dobré, když je mezi stádem ovcí pár vlků.

Nedá mi to a musím se zeptat. Jak mají Kozelkovu článku a následné diskusi rozumět zájemci o umění, kteří žijí mimo umělecká centra (Praha, Brno)? Jak se může s radikálním uměním popasovat člověk z Ústí, Olomouce, Ostravy, Plzně a odjinud? Pokud vám můj dotaz připadá hloupý, tak se omlouvám. Jsem mikrobiolog a návštěvy galerií jsou mojí radostí. Tohle ale mi nedává příliš smysl.

Vážený pane, tohle jsou speciální aspekty současné tvorby a já myslím, že do života běžných lidí nezasahují. Zatím. Pokud budou, pozná se to podle křiku masmédií a kriminalizování dotyčných. Je ovšem třeba prolomit cenzuru.

V uměleckých oborech existuje cenzura?

Jako hrom!