Kritiku se nesluší kritizovat? (Ale proč, vlastně?)
Toš tak - Vaudeville je divadelní forma. Penis pravdy není román ale novela. Na obálce je napsané, že jde o dílo pokleslé, na záložce – že není umělecké. Tak nechápu, proč se diví, že tomu tak opravdu je. To už není zvykem, že když někdo něco řekne, tak to tak opravdu je? A že si teda vyberu pokleslé jevy (klišé, i když posunuté do parodie) a splácám z toho frašku (anebo třeba i ten vódvil).
- A když už chce někdo hledat podobnost mezi Společníkem a PP – tak je v tématu smrti a vůbec ne v zcela odlišných charakterech postav. Ale nedivím se – z kavárny jsou všichni „lidé v montérkách“ stejní – protože mají montérky. (Malinu mám jako postavu evidentně rád, z Emila a spol. si utahuju; např.)
- A když si 200 stran dělám prdel ze všech možných spiritualit, co jich dnes trh nabízí, tak proč fňuká nad tím, že na posledních pár stránkách zmizí – jaká kurva, spiritualita? Kde tam proboha jakou viděla? Co to četla? Coelha? Neplete si to se špiritusem – to by byla – pravda oni ti pitomci opravdu přestali ke konci chlastat.
- Já bych věděl, co by PP šlo vyčíst – nesourodost první a poslední třetiny s druhou. Vymizení postav ke konci. Nedůslednost a jistá chaotičnost, nesystematičnost v urážení duchověr a nauk a střídání zdánlivě vážného s pokleslým, a nejasné hranice mezi nimi – což je dané tím, že já z nátury vážné věci neuznávám a ani žádné neznám, žijeme v dočasném světě, tady lze maximálně něco doopravdy dělat, ale rozhodně nemá cenu nic vážně brát; ono to braní samo o sobě nemá žádnou cenu, je to blábol… takže vskutku neposkytnu odpověď, co kdy myslím vážně a co ne; nic… a samosebou tu a tam kostrbatost. A cynismus. A naprostou absenci politické i jiné korektnosti.

1. klišé – Anděla dělá prostitutku, proto aby si našla lasku aj orgazmus (ukázka jako důkaz kompetentnosti paní kritičky):
Anděla pokračovala: „V te době sem už davno nebyla panna, to je jasne, ale kurva tež eště ne. Tak normalně, že. A v devitce, jak už ta sexualni vyuka byla taka rozšiřena, kompletnějši, pro dospělejši – tož tam nam povidala pani doktorka o orgasmu. O tem sem do te doby netušila. Ale všecky moje kamošky povidaly, že ony jo, že ony to mivaju. Tak sem se te doktorky na to byla přeptať po přednašce. Ona se sice trošku divila, že už šukam, ale vysvětlila mi to všecko. Hodna pani. Už v rokoch, taka babička, staromodni. Povidala, že ten orgasmus to je jako vyvrcholeni a že u teho zaleži na moc věcach. Na mně. Aj na chlapovi. Jak to umi, jak dluho vydrži a jaky ma, ona povidala – úd. Celu mě utěšovala, že až najdu toho praveho, tak že to přijde všecko samo, aj laska, aj orgasmus. Toš sem se uklidnila a začala hledať. A hledam to do dneška. Lasku, aj orgasmus.“
- Klišé jak fík!

2. klišé – rómové jakožto jediné etnikum v knize žijící opravdovým životem:
Jediný zvuk linoucí se po náměstí je podivná, monotónní recitace malého kudrnatého chlapíka v zeleném tesilovém obleku, který prochází napříč náměstím kolem kašny, jeho chůze je strojově trhaná, nevnímá okolí a pod knírem si žbrblá: „Som Ferkéš Fúzik, prvý rómsky robot. Som Ferkéš Fúzik, prvý rómsky robot. PéErEr. Som Ferkéš Fúzik, prvý rómsky robot…“ Pořád dokola. Dokud nezmizí za rohem.
Emil s Dušanem jsou jím tak překvapeni a zaskočeni, že ani nepostřehnou servírku, která nad nimi stojí a čeká.
„Cigáň. Nový vylepšený model,“ vysvětlí jim, aby na sebe upozornila, a položí před ně dva sojové gulášky a povzdechne si: „Mäsko došlo, zvieratká nechcú… zomierať, veď viete.“
Pustí se do jídla, když tu je vyruší další nezvyklý řev: „Komerčná filosófia do každej rodiny! Dejú sa vám nepochopitelné věci? Nerozumiete životu? Myšlienkam svojej staréj? Ste celý zmätení z nadobudnutej nesmrteľnosti? Kritika čistého rozumu do každej rodiny! Máte pocit, že ste hlúpi? Že vás každý napáli? Vždy vás dostanú? Hybaj ku mne do stanu!“ Taky pořád dokola.
Emil s Dušanem přestanou jíst a sledují, co nikdy nespatřili. Kolem náměstí jezdí stará modrá avie s korbou plnou lidských koster a na samém vrcholku té hromady sedí chlapík s krátce střiženým bílým plnovousem, v bederní roušce, mírně rozčepýřené vlasy na pěšinku, na očích silné kostěné brýle a řve do megafonu.
Emil položí příbor do talířku a ukáže na chlapíka: „Tebe sa chvílami nezdá, že ničomu nerozumieš?“
„Stále. Ale už som si zvykol,“ odpoví Dušan ledabyle a pokračuje v jídle.
Emil nad něčím přemýšlí: „Ja nie… Počúvaj, videl si tie kostry? Veď ten má na te korbe hotovú kostnicu! Ten by mohol mať dajakú stopu ku smrti, nemyslíš?“
-
Ke stánku právě přichází onen malý podivný chlapík v zeleném tesilovém obleku, který tolik udivil Emila s Dušanem, když obědvali sojový guláš.
Prodavač Dežo, blahobytně tlustý, snědý a černovlasý ho zahlédne a už z dálky na něj volá: „Vitaj, Ferkéš, čo ťa ku mne vedie?“
„Ale! Vitaj, Dežo!“ přistoupí Ferkéš ke stánku a Dežo vidí, že je Ferkéš celý zasmušilý. „Mám taký problém – trápi ma neistota. Vieš, ja to stále opakujem, ale furt som rovnaký…“
„Aký, rovnaký?“ nechápe Dežo.
Ferkéš hledá slova: „No, ako… by som… taký ustatý životom, vieš, ako by ma ťažilo dačo existenciálne… nemožnosť uchopiť ozajstnú podstatu zmysla svojho bytia na tomto svete,“ a říká se mu to opravdu těžce.
„Aha, chceš povedať, že si stále lenivý,“ pochopí Dežo, „a sústrediš sa na to, keď tú mantru recituješ?“
„Aj sa snažím, ale stále mi po rozume kadečo chodí. Však som ju aj domotal a si na ňu zrazu neviem spomenúť,“ přizná se.
„Veď som ti ju vytlačil, nie?“
„Ja viem, ale stará mi to vyprala aj s nohavicami… až sa ten papier dočista rozpadol,“ vysvětlí Ferkéš konečně, co ho potkalo.
Dežo zapne počítač s tiskárnou a zeptá se: „Povedz mi rodné číslo.“
„710306/0339.“
Dežo ťuká číslice do počítače, když vtom k nim přijíždí avie s Filosofem na korbě.
Dežo podá papír s mantrou Ferkéšovi.
„Vďaka,“ řekne on a dál mluví spíš pro sebe, „vieš, chcel by som sa pomocou tej mantry stať inžinierom…“
Svou touhu po titulu získal ve sběrně šrotu, kam dováží, co kde najde. Větší kusy rozpaluje autogenem, který získal na stavbě. Inžinierom nazýval majitele sběrny. Nosil totiž bílý plášť.
Filosof jim poměrně neomaleně a suverénně skočí do řeči. Mluví o Emilovi s Dušanem…
Ale Ferkéš mu nevěnuje žádnou pozornost. Prohlíží si vytištěnou mantru.
Tak se Filosof musí spokojit s pozorností prodavače Deža.
Ferkéš mezitím poskládá papírek opatrně do kapsy a odchází. „Som Ferkéš Fúzik, prvý rómsky robot… PéErEr…“ mumlá si. Když opustí parčík a dá se jednou z úzkých uliček směrem k nádražní čtvrti, setká se s Dušanem a Emilem, kteří ho už berou jako starého známého.
Emil ho dokonce rozverně pozdraví: „Nazdar, robot!“
Ale Ferkéš jde dál bez povšimnutí, bez odpovědi.
-
Kedy prídu naši spoluhráči, tí naši partneri?“
„Už sú tu!“ ukáže barman na dveře.
A vskutku, do herny právě vcházejí Dežo a za ním Ferkéš: „Som Ferkéš Fúzik, prvý rómsky robot. PRR…“ huhlá přitom na jednu notu, až ho Dežo okřikne: „Čuš, robot!“ a pozdraví.
Emil se vždycky v herně stává frajerem. Už při příchodu sem si ulízl vlasy zakrváceným hřebenem s vylámanými zuby, našlapoval jako kovboj, mnul si knír a vraštil světácky obočí. Teď, když uviděl jejich budoucí partnery do hry, přehodil párátko, které našel ve slánce na barpultu, z koutku do koutku a s pohledem upřeným do barmanových krysích oček procedil mezi zuby: „S touto smradľavou zasranou, cigánskou chamraďou že máme hrať karty?“ a ukázal na Ferkéše s Dežem.
Barman lhostejně pokrčí rameny.
Dušan nejistě vyčkává.
Ferkéš Dušana pravděpodobně nevnímá, neboť si pořád mumlá svou mantru, zato Dežo, přivíraje oči, s ledovým klidem pronese: „Kľud, biely ujko, kľud, lebo sa naseriem a prvou loďou odplávame do Kanady!“
To všechny upřímně vyděsí. Barman začne své hosty horlivě omlouvat.
Omluvy jsou přijaty. Etiketě učiněno zadost.
Dežo si poručí klobásu s křenem, chleba a příbor.
Může se hrát.
Dežo i Ferkéš jsou opravdoví prosťáčci, oba prožili většinu svých životů v malé rómské osadě Pod Horou, odříznuté od okolí snahou žít si svůj život bez vlivu vnějšího světa. A jen oni dva našli chuť a odvahu vydat se jinam, na zkušenou, za hranice vlastních tradic a možností.
Emil, aby oba jejich partnery uklidnil, jim dá možnost zvolit hru, v jaké se utkají.
Dežo vybere maxi – pexeso s obrázky domácích zvířat. U nás na dvorku.
Barman rozdává. Vyskládá karty do čtverce s každou stranou po dvanácti.
Pak odevzdají hráči do misky uprostřed stolu svůj vklad. Dežo s Ferkéšem peníze – Dušan s Emilem hodinky a mobilní telefony.
První tah si vylosuje Emil. A má štěstí, hned napoprvé najde dvě shodné slepičky. Podruhé už se mu ale nevede. Po obrázku kočky otočí králíčka. Smůla.
Po něm hraje Dežo. A rovněž má štěstí. Povede se mu obrátit hned dvě dvojice a právě se schyluje k třetí.
Dušan s Emilem zužují nasupeně rty.
Barman se motá kolem a něco nesrozumitelného mumlá, tahá Emila za rukáv a nenápadně mu bradou ukazuje na kukačkové hodiny.
Dežovi se skutečně podaří najít shodnou kartu i ke třetí dvojici. Je to párek štěňátek. Okamžitě ví, že tohle