Ale jdi, ty šmudlo...

Ahoj Martine, řekla bych, že pohyb v poli konflikt - konsensus svírá naše politický myšlení do kazajky, podobně jako dva Václavové. Opravdu klíčový mi přijde ten pojem nesourodosti a toho, co s nesourodostí (nejen lidí, ale i všelijakých skutečností) politicky uděláme. Potud souhlas s tvou kritikou našeho důrazu na konflikt. Nicméně pojetí konsensu, tak jak ho známe z politický praxe, funguje právě tak, že tu nesourodost zakrývá (vytvářením různých my typu „my demokraté“ vs. extrémisté apod.) a vždycky vylučuje to, co se do konsensu nevejde. Navíc, jak diskutuju ve své kapitole v Depolitizaci, moc působí silově a pak, zpětně, se kolem dané operace vytvoří (nebo ne) konsensus, v rovině politický nebo vědecký. Konsensus přichází jako bonus za to, co bylo vybojováno jinými prostředky. Směřování pozornosti na konsensus nás odvádí od podstatnějších operací moci, ať už jí chceme kritizovat nebo sami rozvíjet.
Myslím si, že nepotřebujeme konsensus, ale vynalézat nový možnosti koexistence (v různosti, nekoherenci a v některých polohách v konfliktu). Obec dneska nejde odštěpit – aspoň ne v té podobě, ve které to udělali puritáni, když odešli do Nového světa. Žádný nový svět už dneska není. otázka je (a pro mě je to víc otázka empirická, sociologická, než filozofická :), jak obývat tento svět bez konsensu (který ochočuje, vylučuje a funguje binárně, část pojímá jako totálně „naši“ a část vylučuje jako „jinou“). Jestli je něco možný, tak pěstovat dílčí obce uvnitř globalizovanýho světa, ze kterého není úniku, ale to není budování nového konsensu jinde, ale právě potýkání se s nesourodostí, koexistence v napětí, konfliktu.
Kult práce bych přenechala komunistům, kapitalistům a puritánům v jejich svorném budovatelském elánu. Práci rest!

Ahoj Terko, já si ale neumím představit žádnou koexistenci bez konsenzu, jako si neumím představit soukromý jazyk. Jednak každá „dílčí obec“ vyžaduje kolektivní akci, nějaký sdílený étos těch, kdo ji provedou (aniž by z toho plynulo, že sdílejí vše), a jednak musíš předpokládat, že je možné vyjednat pro takovou obec nějaký poměr vůči okolí, nějaké hranice, jejichž správa bude respektována; musíš pak taky v tom okolí předpokládat aktéry, kteří jsou „jako my“ v tom smyslu, že předpokládáme jejich schopnost nám rozumět, schopnost přijmout – byť i nepsanou – dohodum, chápat co znamená, v čem je dobrá a dodržovat ji. Ostatně, ani ti puritáni nebyli oddělení, přinesli si sebou mnohé, nemluvě o tom, že museli nějak vyjít s Indiány (z počátku často konsenzuálně a tedy politicky, pak je depolitizovali jako pohany a divochy).
Bez „my“ a „oni“ neexistuje např. právo, protože třeba pojem „lidská práva“ předpokládá, že ta práva nemají zvířata, která jsou příliš „jiná“ – což ale nevylučuje hledat z jiného hlediska podobnosti a nějaká práva jim připsat (ale už ne rostlinám).
Moc nikdy nepůsobí jen silově, to může platit pro jednorázové intervence; vždy musí mít něco nad/za sebou, nějaký kosmos. Třeba silové prosazení dálnice, která je vadně schválená, se opírá o konsenzus o prospěšnosti pokroku a dopravy atd. (a veřejném financování takové infrastruktury), prosazení GMO o podobný konsenzus, z nějž plyne důvěra ve vědu, experty, opouštění „tradičního zemědělství“ v zájmu efektivity a skoncování s dřinou a rozmary přírody („Chcete se vrátit na stromy?!“ je primitivním vyjádřením takového konsenzu). Pak přijde někdo, kdo ale řekne, že s tím nesouhlasí, že ho to ohrožuje, ničí to přírodu jako veřejný statek nebo něco takového – ale tím jenom říká: v konsenzu jsou díry, protože ty a ty věci do něj nebyly vůbec zahrnuty, nemluvilo se o nich, jsou to vyloučené či nezahrnuté hlasy (které ani nemusely na počátku vůbec existovat, protože jsou to nepředpokládané důsledky). A tím se odvolávají na konsenzus jako, řekněme, regulativní ideál, ať zním trochu jako filozof. Pro mě se existence tohoto ideálu empiricky nejvíce projevuje nesouhlasem – z toho, že vše kolem nás předpokládá náš aspoň implicitní souhlas, vyplývá, že jsou situace, kdy bychom měli nesouhlasit s tím, co se děje; třeba najednou řekneme Bohu/přírodě Ne!, tento člověk nemá umřít na mor! a začneme vynalézat lékařskou vědu. Bohu/přírodě jsme v tom okamžiku upřeli náš souhlas – ale pořád s ní/m musíme zůstat nějak konsenzuální, jinak nám ten lék neprozradí, ani na mučidlech v laboratoři.
Sama níže v souvislosti s GMO mluvíš o veřejném proti soukromému, o tom, co se „dotýká nás všech“… To zní konsezualisticky J
Jistěže současná politická praxe ideál konsenzu kooptuje. Ale 1) takto může kooptovat i tu tvoji diverzitu (podobně jako funguje v neoliberalismu rétorika svobodné volby, nezávislého individua…), 2) za jistých okolností to může mít subverzívní důsledky, když v tom kooptovaném někdo rozehraje něco, co jde proti etablované moci. Kdo za časů Starého zákona tušil, že z toho mesiáše vyleze Kristus?
A poslední věc: konsenzus je v praxi něco, čeho je třeba dosahovat, což má právě smysl jen v situaci nesourodosti...
Rest fest!

Já právě chci, abychom si začali přestavovat možnosti koexistence bez konsenzu!
Skutečnost, že sdílíme svět a nějak ho musíme společně obývat, že se nás věci společně dotýkají, ještě neznamená, že to máme a musíme dělat konsenzualisticky. Stejně tak skutečnost, že si s někým rozumím, v tom smyslu, že sdílíme jazyk, neznamená, že jsme v konsenzu. Jazyk není jen sdílení, ale i neustálý přetahování se o významy a (per)formování věcí. Typicky třeba neustálý, většinu času implicitní tahanice o genderování jazyka („Zdravím, soudruzi!“…). To, že protest není vždy explicitní, neznamená (implicitní) konsenzus. Minimálně to podle mě není ten konsensus v silným smyslu, o který jde politický teorii, kde je výsledkem rozpravy a rozvažování. Příklad s dálnicí a pokrokem, který uvádíš, je podle mě daleko spíš příkladem hegemonie, než konsensu. A v tomto případě je (právní) rozvaha dokonce na straně odporu; jak říká Mirek Patrik, „oni mají dálnici, my máme pravdu“.
Souhlas s tím, že dominantní moc se snaží kooptovat všechno, např. doktrína „koexistence“ je trojský kůň zavádění GMO do Evropy. Nezbývá, než o všechna ta slova a věci bojovat (v mikro i makro světě) – a tím jsme zpátky u napětí a konfliktu. Asi bych se fakt přihlásila k jeho ontologizaci jako běžnýho, žádoucího stavu věcí.
Rest manifest!

Klíčová otázka zní: co musíme sdílet, abychom mohli vstoupit do smysluplného, řekněme produktivního konfliktu. Nepředpokládám, že konfliktem myslíš nějakou válku gangů vedoucí k vzájemné eliminaci...

Plus ještě tohle. Myslím, že by bylo opravdu nešťastné konflikt ontologizovat. Zdá se mi, že to, co máš na mysli, je líp popsatelné slovy jako různost nebo nesourodost. Konflikt, aspoň jak já tomu slovu rozumím, už předpokládá docela silnou redukci té různosti na nějaké jasně rozpoznatelné celky, které vyžadují značnou vnitřní jednotu, vynucují si konsenzus o svém MY, o jeho identitě...