Náhodou pasáže s nekrofilními praktikami, jezeru moči nebo vkládání penisu hluboko do dívčiných úst jsou zde popsány opravdu excelentním a nijak nezkresleným způsobem. Nezbývá než sklonit poctu nad tímto sice poněkud netradičním, ale jistě velmi bravurním dílem neméně bravurního autora.

Rothův nový román rozhodně brilantně napsaný je (což se ostatně u tohoto autora zdá být pravidlem), opět je výsostně literární, sebezpytný a velice tíživý, avšak i mě se zdá, že se opravdu ten duch někam pomalu vytrácí. Text rozhodně nedosahuje vrcholu Rothovy pozdní tvorby, který osobně vidím v Sabbathově divadle. Epizoda s Plimptonem umírajícím na rakovinu mi také přišla značně zabíhavá a jestli měla plnit nějakou funkci, tak u mě to rozhodně nefungovalo.

Naopak ony scénáře, v nichž Zuckerman vytváří ideální podobu nedávno proběhnuvších rozhovorů, mi přijdou poměrně silné - rafinované rozhovory se ženami, což byla dříve jedna z jeho silných stránek, se nyní díky impotenci a stáří odehrává už jen ve spisovatelově bloku poté, co neuspěje ani v poměrně běžné komunikační situaci.

No a proč se tu vlastně vypisuji: Rotha nemůžou pochopit ženy? Proč by proboha neměly? Tenhle názor je opravdu zcestný a příliš zavání mužským šovinismem. Ostatně znám dost žen a dívek, které na Rotha nedají dopustit.

To jsi psal ty,Goldi?