Má to tam dost přesně napsané.

Problém nejsou úchylové, ale úchylné chování. Liberální prostředí dělá z úchylného chování chování normální, ale normální není.
Úchylka je prostě úchylka a je potřeba, aby si to ti postižení uvědomili. Tím že budou poskakovat po ulicích a tvářit se, že jsou na to hrdí, tím to nezmění.

Velice si vážím lidí takto postižených, kteří to dokázali překonat nebo žijí v dobrovolném celibátu. Prostě mravně. Jsou to hrdinové, klobouk dolů.

A co na to Jan Tleskač?

Slačálek není anarchista, za kterého se tak úpěnlivě vydává, ale je to velice vysoce honorovaný státní zaměstnanec. Chápete paradox - anarchista vs. státní zaměstnanec?

Životní styl, který není zodpovědný, důstojný a krásný? Naopak takový je přesně život bez náboženských pravidel, bez omezování, bez strachu z náboženské policie. Žít svůj život podle sebe a ne podle některé svaté knihy. To je opravdový ŽIVOT!!!

Dobrý večer, díky za dobrý a k přemýšlení vybízející text.

Snad jen jednu poznámku - kde přesně vidíte hranici mezi empatií a lhostejností? Jedna věc je stát na konzervativních pozicích a kritizovat gender studies za jejich pseudoproblémy a pajazyk (jak to činí MCP), ale jinak je v zásadě nechat žít, a druhá je aktivně je likvidovat pomocí akademických pák.

Neměly by gender studies být vděčné za kritiku, přesto (či právě proto) že přichází od myšlenkově "nespřízněných" osob? Kam dojdeme, když bude veškerá kritika umlčena, protože není dostatečně "empatická"? Jsem empatický vůči kapitalistům (musí chudáci z něčeho žít), vůči levičákům (musí se chudáci pořád proti něčemu bouřit), vůči Bátorovi (chudáka malého ho v dětství plácnul po zadku pan farář), vůči Klausovi (je chudák duševně nemocný) a nakonec vlastně všem tak strašně rozumím, až se z toho úplně rozplynu v oceánu své empatie.