Myslím, že situace je ještě trochu jiná. Osobně, jako mnozí, považuji kapitalismus za nejpřirozenější ekvivalent přírodní evoluce (ostatně v jistém smyslu jej tak chápal i Marx), protože zcela automaticky (a přirozeně pragmaticky) reflektuje při svém chaotickém vývoji i síly působící <i>zdánlivě</i> opačným směrem, než jakým se sám ubírá (nemyslím, že se ubírá k nějakému osudovému cíli, jde mi o prostý čas a vektor). Tyto &bdquo;turbulence&ldquo; (například určitá velkorysost a socializace, případně vhodná regulace aj.) vyplývající z okolností (například působení náboženství, potažmo spolkových aktivit) spoluutvářejí a svým způsobem zdokonalují proud historie lidstva, jenž zdá se v pomyslném korytě kapitalismu plyne jaksi efektivněji. Toto koryto (abych se přidržel stejné metafory) se zřejmě <i>dlouhodobě</i> nejlépe udržuje prostředky skýtanými demokracií, anžto jiné, mnohem vhodnější, systémy trpí autorem popsaným problémem nedostatečných následovníků. Na rozdíl od nějakého druhu osvícené monarchie, diktatury apod. má demokracie s kapitalismem také společný základ, a tím je chaos, v jakém vzniká a utváří se její směr působení. Až potud se tedy s panem Sternem v zásadě shoduji, ostatně nevypočítávám tu žádné objevy. V čem ale vidím rozdíl je, že ačkoli Sternova teze, tedy že sobecký (čti evolučně přirozený, chaotický) korupčník(ci) v čele demokratického státu je přirozenou a tudíž nejvhodnější variantou, působí ve světle uvedeného přesvědčivě, nezahrnuje zdá se jeden (i marxisty fatálně opomíjený) důležitý aspekt. Tím je lidská přirozenost a přirozená touha po jakémsi přesahu (ať je jejím původcem cokoli). To v souvislosti s článkem nad diskusí mj. znamená, že rostoucí anarchie (v jinak demokratickém způsobu vládnutí), bez zahrnutí vlivů zdánlivě protichůdných (snad regulačních, zde například &bdquo;hledači žab&ldquo;) může vyústit v přesný opak kýženého. Tedy v popření či odmítnutí demokracie veřejností nebo viditelnou částí veřejnosti a v nástup &bdquo;demokraticky&ldquo; zvoleného diktátu. Taková turbulence by z dlouhodobého hlediska na proud měla ovšem mnohem více destabilizující vliv, než sem tam vzniklá anomálie &bdquo;zdravých či nezdravých&ldquo;, leč demokratických vůdců. &nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;&nbsp;Tato moje úvaha snad může být povrchní, zjednodušující, figurkovská nebo &bdquo;žabohledačská&ldquo;. Hlásím se jí však ke svému přesvědčení, že kapitalismus a demokracie možná nejsou nejzdravějšími či nejlepšími systémy, jsou ale, zvlášť jsou-li synchronizované, <i>velmi</i> efektivní, a to především středně až dlouhodobě.