Dovoluji si reagovat jen na něco málo, pro mne však potatného z páně Štolbova článku, zejména proto, že rozhovor s Ludvíkem Vaculíkem jsem nečetl. Ledacos může být pravda, sotva se ale mou smířit s jakousi novou polarizací české literatury na podnětné vaculíky a přeceněné kundery. Nebo jsem si to vyložil špatně? Světovost mi je šumafuk, literatura mě zajímá jako reflexe mého vlastního života, jako doslovení toho, co sám říci už neumím, třebaže občas taky něco napsat musím. Kundera je pro mne sympaticky moderně drzý, Vaculík zapškle archaický, divně katolický, to ale není hierarchie a už vůbec ne nějaká bipolarita. K osmašedesátníkům chovám úctu, ale sytím se dnes spíše současnou, pokud možno instrumentální hudbou, kterou nelze tak snadno zneužít jako všechny ty tísícovky slov. Nechtěl by přec jen Jan Štolba z dvojbodé úsečky přejít na nějak mnohoúhleník? Vidět literaturu z trochu širší než postosmašedesátnické perspektivy?