odpověď na otázky Jáchyma Topola
Zdravím. Případ kult. rubriky LN uvádím jako jednu z ukázek ústupu kritičnosti z psaní o kultuře. Nová redakce LN (pod vedením Jiřího Peňáse) omezila (nikoli vymýtila) recenze a snahu informovat (službu čtenářům) a takto získaný prostor vyplnila fejetony ze života redaktorů a přátel a anotacemi na aktivity týchž. Chvíli to možná bylo i osvobodivě legrační, ale myslím, že už není. Rubrika se proměnila ve fanouškovský časopis, fanzin, který ale takto důvěrně, uvolněně a domácky neinformuje o dění v subkultuře, v undergroundu, nýbrž v kultuře oficiálně nezpochybňované.
Příznaky tohoto jevu jsou: 1. familiárnost, 2. rozředěnost, 3. očekávatelnost a 4. přátelské služby. A jak píšu v textu zde diskutovaném, jsme vděční i za to, jelikož tato deníková rubrika jediná není bulvární a její autoři mají vkus.
A tedy konkrétně. Familiárnost – J. Peňás uvádí básnířku Violu Fischerovou křestním jménem (protože ji zná/znal), nekrolog za Janem Balabánem je z poloviny o setkání autora textu s prozaikem (to bylo jistě v Balabánově životě zásadní), v připomenutí Anthonyho Burgesse se dozvíme, že Jáchym Topol četl v bývalém Burgessově salónu a jeho bratr Filip hrál na Burgessův klavír. Důvěrnost je pravidelně utužována blogem vedoucího rubriky, kde máme k dispozici třeba fotografie z hospody, v níž on, člen poroty Ceny Jaroslava Seiferta, slaví s čerstvý laureátem té ceny a svým redakčním kolegou Jáchymem Topolem a jeho nakladatelem Viktorem Stoilovem. No dobře, cenu si Jáchym Topol zaslouží (a román Chladnou zemí se podle mého naprosto aktuálně zaobírá tématem muzealizace a komercializace dějin), ale není té se sebou spokojené zasloužilosti už moc?
Obsahová rozředěnost – všechny ty sloupky, jejichž soupis by vydal na samostatný sloupek, vyvolávají u autorů záchvaty žvanivosti (kromě Pavla Klusáka). V posledních dvou měsících Ondřej Štindl vzpomíná na metro, ohrazuje se vůči tykání v návodech k použití a je mu líto, že už se nepíšou dopisy, ale SMS, Jana Machalická se zlobí, že mistr kultury je stomatolog, Jiří Peňás je rád, že o volbách mu slibují čistotu chodníků a usmívá se nad tím, že jeho dcera není nadšená z nového trička s Lennonem. To se týká i delších textů, při „pokrytí“ Nobelovy ceny pro literaturu se dozvíme pouze tolik, že J. Peňás laureáta kdesi na vlastní oči viděl a že Jáchym Topol považuje jednu knihu Maria Vargase Llosy, toho „bezesporu úžasného autora“, za „neuvěřitelnou“, a těm, kdo ho neznají, doporučuje dva překlady.
Očekávatelnost a přátelské služby – když zadáme text (vlastně pozvánku na výstavu) o Ceně Jindřicha Chalupeckého Tomáši Pospiszylovi, text (vlastně pozvánku) o koncertu Načevy Jiřímu Peňásovi a Petru Placákovi recenzi kterékoliv výstavy, žádného zneklidňujícího pohledu se nedočkáme.
Nerada bych ovšem, kdyby se debata o „nové únavě“ psavců o kultuře zvrhla v hodnocení LN, to by bylo dost málo.