... jdu radeji zvracet. Preji prijemny dopad na tvrdou zem vsem vygrantovanym chlapcum a devcatum.

Konceptuální tvorba Václava Magida je tím, bez čeho se zdevastovaná česká společnost neobejde ani deset vteřin. Ve svých jedenatřiceti letech je Václav Magid významným umělce, významným teoretikem a významným kurátorem. Konstelace těchto tří faktů přímo děsí. Co všechno se k jeho osobě nabalí do - předpokládám, že v klidu a pohodlí - dovršení jeho padesátky? Pokud bude ke všem a ke všemu vstřícný, korektní a nekonfliktní, můžeme se dočkat velkých věcí.

Realita vypadá jinak když se žije mimo útulný kamrlík aváckého výzkumáku, v každodenním drsném a brutálním kontaktu. Mladí zagrantovaní hoši a děvčata by měli smočit sosák v obyčejném životě a nekrmit nás výše uvedenými nesmysly. Pokud bude české umění dál jen příjemnou kratochvílí pro hrstku zasvěcenců a snobů, ať jde klidně k čertu. Nikdo ho nebude postrádat, nikdo nebude ronit slzy.

Vzhledem ke korupčnímu moru, hrozbě odchodu lékařů, kolapsu zemědělství, růstu nezaměstnanosti, řádění exekutorských band, zvyšování nájmů a mnoha jiným malérům, je toto informace, která šeredně zatřese vesmírem. Ptám se - má autor právo třást vesmírem?

Umění jistě přežije i bez uměleckých institucí. Jejich současné přemnožení a s nimi spjatá byrokratizace uměleckých projevů je tím, co umění dusí. Do umělcova života vstoupil nový a odporný fenomén - akademická hodnost. Tituly akad. malířů a akad. sochařů mají svoji logiku. Jakou logiku ale mají množící se malířští, sochařští, multimediální a performanční bakaláři, magistři, docenti, profesoři a doktoři. To vypovídá o slabomyslnosti současného pojetí umělcovy role ve vyšinutém světě mnohem víc než cokoliv jiného. Není pravda, že se v minulém režimu striktně oddělovalo umění od politiky. Některé akce Petra Štembery, moje a dalších lidí se odehrávaly přímo v kontextu dobových zvráceností. Svaz vytvarných umělců nikoho nezajímalm stejně jako dnes každého soudného umělce odpuzuje mocenský šrumec kolem Národní galerie, respektive kolem Veletržního paláce. České umění by mělo konečně vstoupit do veřejného prostoru bez všech těch grantových vejslužek, zato s razancí a drzostí, jakou současná situace vyžaduje. Tzv. prestižní galerie jsou pouhými marketingovými a narcistně exhibicionistickými a závětrně pohodlnými místy, nic neřeší, na nic nemají vlv, jsou pátými koly u těžce pochroumaných vozů.

Článek je jistě podnětný, ovšem rád bych zmínil, že umění může velmi intenzivně působit mimo veškeré institucionální rámce, ať už v tunelech, sklepeních či na volných prostranstvích. Budovy určené k demolici jsou pro expozice uměleckých děl paradoxně mnohem zajímavějším místem než zavedené galerie či exponovaná náměstí. Čím to je? Není dosavadní koncept prezentace umělecké tvorby překonaný?