Pivovarský dvůr Chýně

Nejlepší na návštěvě Pivovarského dvora Chýně je…mluvící papoušek! Nebo možná spíš: dát si pár výtečných piv, které tu vaří sládek Tomáš Mikulica a pak si jít na chvíli pokecat s papouškem Honzou. Najdete ho na konci restaurační místnosti, vedle varen. Předvádí odvážné gymnastické kousky jako je třeba zaklonění hlavy v neuvěřitelném úhlu, prozpěvuje si u toho jednak oblíbené melodie ale i zvuky otevírání nenamazaných dveří a k tomu povídá. V jeho slovníku rozpoznáte slova Honzo, čau, ahoj, Leo a samozřejmě i pivo. Navíc dokáže každé slovo říct s různou intonací, mužským nebo ženským hlasem. Zážitek! Pivo je dalším zážitkem. Ta co vaří v Chýni, patří k mým nejoblíbenějším, při ochutnání jakéhokoliv z nich cítíte, že tady se nešidí, protože všechna piva mají plnou chuť a často i vysoký objem alkoholu, takže takových patnáctek stačí k dobré náladě…i jedna! Netradiční je koncept pivovarských restaurací. Můžete tu jít jednak do Pivovarské krčmy, která bývá plná cyklistů a místních. Mají tu velké pivo za 23 korun, malé za osmnáct a to bez ohledu na to, jestli si dáváte desítku nebo dvanáctku. Zas tu ale nemívají nic silnějšího. Přes týden tu nabízí i obědové menu v němž za 68 korun pořídíte polévku, hlavní jídlo, dezert a navrch překapávanou kávu. Nabídka ostatních jídel je už ale cenově jinde. Zkusili jsme třeba domácí klobásu, která byla jen průměrná, docela připálená (ale s velkou zeleninovou oblohou) a stála 50 korun. Za dva smažené tvarůžky si tu účtují stejnou částku. Ale musím, uznat, že s česnekovým dipem chutnaly skvěle. Docela velkou porci polévky (která zbyla z menu) dostanete za sympatických 25 korun. Vnitřní design krčmy je docela přeplácaný, stěny jsou plné mysliveckých trofejí a na vyvolání pocitu útulnosti tu podle mne tlačí až moc. Mnohem lepší je posezení venku, kde je zastřešená terasa i volně stojící stoly se slunečníky. Jen výhled na hlavní místní silniční tah a výrobnu čehosi v pozadí není příliš vyzívající k delšímu posezení. Luxusnější restaurace je ve vybavení umírněnější, i když ani tady bych nemusel mít nejrůznější vázy a nádoby nesmyslně vystavené po obvodu místnosti. Dominantně působící vysoký strop si pak užijete jenom přímo kolem varen, ve většině prostoru je strop snížen o prostor, v němž jsou kanceláře. Největší rozdíl je ale v cenách. Velké pivo tu už stojí 40 korun a malé nesmyslných 35, což asi všechny od jeho objednání odradí. I ceny jídel jsou o hodně vyšší. Guláš, který v krčmě pořídíte za 95 Kč, tu mají za 189 Kč, zřejmě stejné smažené tvarůžky za 79 Kč. A klobása, i když s lepenicí tu vyjde téměř na 150 korun! Přesto se sem vyplatí zajít. Jednak kvůli Honzovi a pak proto, že tu točí vysokostupňové speciály, na které v krčmě spíš nenarazíte. My si tu dali patnáctku nazvanou Sládkův speciál, která je patřičně silná, což se odráží i na lepivosti, s jakou působí v ústech. Chuť má přitom ovocnou, řekl bych až do koncentrovanosti sušeného ovoce. A je také dobře nachmelená. Oproti krčmě tu měli navíc také tmavou dvanáctku s nečekaně čokoládovou chutí a lehkou hořkostí. V krčmě jsme pak ochutnali skvělou desítku, která však díky své plnosti chutná spíš jako dvanáctka a i u ní musím ocenit vyvážené chmelení. Takové pivo tak umět uvařit! Trochu mi připomněla dvanáctku z Únětic. Polotmavá dvanáctka pak měla skvěle navoněnou pěnu. Cítíte z ní hutnost i aroma smetany. Škoda, že tady byla hořkost menší, ale asi tu počítají spíše s konzumenty něžnějšího pohlaví, kteří chmel zas tak nemusí. Pšeničné pivo nás tu zaujalo asi nejméně, i pro výraznou kvasnicovou vůni. Oproti jiným pšenicím bylo hodně těžké, ale pro mě osobně pitelnější než pšenice jinde. Takže, pokud plánujete výlet na kole někam za Prahu, vezměte to přes Chýni. Možná spíš až pojedete zpátky, protože tady se dá lehko zapomenout na dobrodružství čekající za horizontem a vrhnete se spíš do dobrodružství ochutnávání místních piv. A pak se třeba i zakecáte s Honzou a asi nebude vadit, když si budete každý povídat spíš sám se sebou…
Více: pivovarskydvur.cz
Jiří G. Růžička

Alois Nebel
Filmová adaptace stejnojmenného komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 v režii Tomáše Luňáka využila v Čechách unikátní metodu rotoskopie – tedy natočení hraného snímku, který je následně políčko po poličku převeden do animované podoby. Metoda v zahraničí známá především díky snímkům Richarda Linklatera (Temný obraz či Sním či bdím?) tvůrcům umožnila napodobit vizuální styl předlohy s využitím skutečných herců. Příběh nádražáka Aloise, který je čas od času pohlcen mlhou vzpomínek, je vyprávěn mnohdy až příliš pomalým tempem, které souzní i s posunem charakteru hlavní postavy od bodrého „strejdy“ k zádumčivému Miroslavu Krobotovi. Přestože výsledek není bez chyb, tak rozhodně stojí za zhlédnutí.
HBO, v neděli 12. 8. od 20.00.
Petr Hamšík

Díváme-li se růžovým sklem, zdá se celý kraj růžový
O českých snech a národních symbolech nad knihami Vladimíra Macury a Pavla Kosatíka s komentátorem a publicistou Karlem Hvížďalou, přírodovědcem a spisovatelem Stanislavem Komárkem, historikem Jiřím Rakem a spisovatelkou Danielou Hodrovovou.
ČRo 3 – Vltava, v sobotu 11. 8. od 8.30.

Bělohlávkovy Písně z Gurre
Dvanáctý srpen bude velkým dnem: na mezinárodním hudebním festivalu BBC PROMS provede Jiří Bělohlávek dílo, které pro své technické aspekty zaznívala v minulých dekádách jen výjimečně (současná posedlost bombastickými projekty ovšem této exkluzivitě již stačila utnout drápek). V přímém přenosu uslyšíme těžkotonážní kantátu-oratorium-symfonii „desetitisíců“ (prováděcí aparát např. obsahuje 50 dechových nástrojů; k nim a srovnatelně zastoupeným ostatním sekcím připočtěme početně naddimenzované sbory – ženský, mužský – sólisty atd.), v níž se její autor – jeden z demiurgů vesmíru moderní hudby Arnold Schönberg – rozloučil s romantismem devatenáctého století: Sotva si lze představit hudbu kontrastnější k té, kterou přinášejí paralelně vznikající erbovní díla atonálního expresionismu. Premiéra roku 1913 (tedy dokonce rok po dokončení přelomového cyklu melodramů Pierrot Lunaire) se uskutečnila dva roky poté, co Schönberg vydal svou Nauku o harmonii, v níž se rozchází se zákony tonální harmonie, ale mimo jiné píše: „Umělec musí říkat něco víc, než jen předvádět, že umí techniku. Moje rozklady by měly vyvrátit víru v nutnost tonality, nikoli však víru v účinek uměleckého díla, jehož autor na tonalitu věří. Čemu věří autor teoreticky, jistě dokáže navenek svým dílem vyjádřit. Avšak vnitřně, tam, kde začíná pudový člověk, tam naštěstí jakákoli teorie selhává, odtamtud promlouvá to, co je lepší než jeho i moje teorie.“ – Hlas romantismu zde rozhodně není nějakou labutí písní – těšme se naopak na bezprecedentní zvukovou smršť.
ČRo 3 – Vltava, v neděli 12. 8. ve 21.00.
Miloslav Caňko