Česká taneční platforma
Spoluprací režiséra Aleše Janáka (Teatr Novogo Fronta) a choreografky Lenky Vagnerové (DOT504) vzniklo halucinogenně-dokumentární taneční představení mezinárodní úrovně a jedna z nejdůležitějších událostí dosavadní letošní taneční i obecně divadelní sezóny. Lenka Vagnerová potvrdila své choreografické kapacity. Její taneční kompozice je bohatá a členitá, její smysl pro dramatickou zkratku skrze tanec a významuplný pohyb je silný; ani tři vteřiny neztratí od chvíle, kdy první sporé světlo osvětlí syrovou scénu NoD.
VerTeDance v Simulante Bande zúročují svůj smysl pro humor, který jim (přestože není exhibován) nedovolí upadnout do sentimentality nebo nevkusu. Toto poslední dílo, kvartet dvou performerek se závažným pohybovým omezením, a dvou našich předních tanečníků, tento zvláštní talent VerTeDance potvrzuje a je i dalším důležitým posunem. Nejdůležitější věc, kterou je třeba zdůraznit, je silný estetický vjem celku, atmosferický i výtvarný. Další věcí je autenticita, uvěřitelnost „příběhu“. Zasněná dlouhovlasá performerka se pohybuje ve vztyčené poloze nejistě jako Rusalka, které právě podstoupila operaci čarodějky, výrazná inteligentní a skeptická tvář její protihráčky na vozíčku nenechává na pochybách, že to není červená knihovna, ale hra doopravdy. Představení se odehrává dílem s estétskou dekadentní melancholií, dílem se sžíravostí, dílem dynamicky – na vozíčku, na zemi i nad zemí. V neposlední řadě je žolíkem představení silná a přirozená emotivita, aniž je ubrečené.
Michal Záhora vždy vyhledával náměty, které se vymykaly každodennímu kauzálnímu světu a směřovaly k mystickému úběžníku. Inspirováno velmi volně Červenou knihou C. G. Junga je Orbis pictus chválou intuice; té se dává průchod tvorbou obrazů, snově se vyjevujících z pohybového materiálu, které se nám připomenou jako vzdálená vzpomínka či zapomenutý sen a opět snově rozplynou. Ve spolupráci s Lenkou Bartůňkovou & NANOHACH tak vznikl mystický odstín fyzického divadla. V premiéře interprety byli sami choreografové, sošné lidské exempláře muže a ženy, rajsky (téměř) nazí; jsou reprezentanty mužské a ženské energie. Choreografie se sice utíká k odkazům na známé, například biblické výjevy, ovšem není v nich nic popisného, jsou to jen lehké tvarové narážky, vysávající z těchto praobrazů odstíny ženské a mužské energie. Významným činitelem je zde světlo. Jan Komárek vytvořil v citlivé a absolutní shodě se záměry a těly tanečníků svůj asi nejlepší letošní světelný design.
http://www.tanecniplatforma.cz
Praha, od čtvrtka 11. 4. do neděle 14. 4.