Dlouze umírající zvíře

Otevřená zpověď profesora Davida Kepeshe, který ve fiktivním dialogu se čtenářem líčí poslední a fatální vzplanutí svého více než šedesátiletého života, posloužila jako základ pro film, jenž se s knižní předlohou Philipa Rotha osudově míjí. Krátká a intenzivní textová erupce, která jde hluboko pod povrch banálního lidského příběhu o lásce, sexu a žárlivosti, se ve filmu Isabel Coixetové proměňuje ve zpovrchnělé melodrama, které nedokáže než neuměle vypreparovat některé epizody Rothovy předlohy a krotce je poskládat do umírněné americké selanky o zapovězené a nevyslovené lásce starce a mladé krásky.

Jestli odejdete, jste vyřízený…

Philip Roth patří mezi autory, kteří si bez nadsázky zaslouží přízvisko literárního anarchisty a politicky nekorektního buřiče. Jeho krátká, o to však intenzivnější novela Umírající zvíře (The Dying Animal, 2001, česky 2007 v překladu Jiřího Hanuše, recenze v A2 č. 8/2008) na minimalistickém příběhu jednoho osudu noří skalpel hluboko do dějin americké sexuality, s nonšalancí si pohrává s konstantami lidských životů a skrze pronikavý hlas Davida Kepeshe líčí příběh jedné nepřekonatelné deziluze a nezvratného odumírání s překvapivým odstupem a chladnou analytičností člověka, který rozebírá příčiny vlastní porážky a zmaru. Právě to zvláštní napětí mezi drásavým milostným vztahem profesora a jeho žačky a na první pohled zmoudřelým líčením z bezpečného časového odstupu zbavuje Rothovu novelu veškeré povrchnosti, sentimentality i klišé. Film se však v podobné pozici dokáže udržet jen několik málo minut, pak na lehkých závanech klavíru sestupuje do svůdné spirály tuctového kýče.

Vyžehlená elegie

Scénář Nicolase Meyera (mimo jiné i autora scénáře k další rothovské adaptaci – Lidské skvrně) svůj souboj s předlohou prohrává velice záhy, snad už na samém počátku. Touha vylíčit bezprostředně to, co se v Rothově novele děje až ve druhém plánu, záhy vyústí do celé série zbytečně natahovaných a sentimentem nasáklých milostných epizod. Ty postrádají dramatický spád a hloubku, končí u prvoplánových frází i očekávaných redukcí na poli postav. David Kepesh je díky výkonu Bena Kingsleyho sice působivý, ale velice krotký dědoušek a dětina, z jehož úst i slovo „fuck“ zní jako eufemismus. Jeho femme fatale Consuela Castillo (Pénélope Cruzová) představuje plochou studii emancipované mladé ženy z dobré rodiny – tak vzdálenou svému knižnímu předobrazu, že mezi ní a profesorem nemůže vzniknout nic víc než ordinérní milostný vztah jako v desítkách dalších filmů. Za vysloveně podařenou lze označit postavu básníka Davida O’Hearna, kterého Dennis Hopper nadal nebývalým šarmem a nádechem nakažlivého cynismu, jenž v knize tak zdobí Davida Kepeshe. Právě zvláštní intimitou prostoupené scény Kingsley-Hopper jsou jednou z mála ozdob snímku.

Korektnost nade vše

Pronikavá analýza bouřlivého vzplanutí se v podání Isabel Coixetové mění ve velice křehké a zněžnělé melodrama o lásce. Není to a priori chyba, určitou podmanivost měkké a rozvláčné tempo filmu má. Střih i kamera vplývají do harmonické souhry s vyprávěním, které úmyslně obrušuje ostré hrany příběhu a ukolébává ve zmoudřelé melancholii Kepeshova stáří. Nálada dokonale koresponduje s proklamovanou elegičností v názvu, s poplakáváním, které za několik zachovaných drsných point Philipa Rotha opatrnicky pokládá změkčující dovětky. Jednotlivé epizody sice s předlohou korespondují, ale jsou úzkostlivě poskládány tak, aby nedráždily, aby se nevymykaly očekáváním. Tam, kde kniha upírá svůj pohled hluboko pod povrch, film rozehrává očekávané klišovité motivy. Tam, kde je Rothův text kontroverzní, je Coixetové snímek politicky korektní. Tam, kde je kniha dráždivě pornografická, je film pouze předvídatelně sentimentální. Tam, kde má problémy otevírat, je úzkostlivě završuje. Tam, kde má drásat, něžně hladí. Což snad není samo o sobě zásadní chyba. Bohužel ke své vlastní zkáze tak činí podobně jako mnoho dalších. Není tak ani kvalitní adaptací, ani milostným příběhem vymykajícím se zvyklostem.

Autor je bohemista.