Architektonicky obtížné situace

Výběr editora Svatopluka Sládečka v publikaci Česká architektura 2007/2008 (ročenku vydává už podeváté obecně prospěšná společnost Prostor – architektura, interiér, design) vypadá na první pohled nadmíru extravagantně. Mezi pětatřiceti stavbami je řada takových, které bych za reprezentativní nepovažoval, spíše naopak. A jsou zde i takové, nad jejichž zařazením jsem kroutil hlavou, protože bych je vybral leda jako odstrašující příklad. Jenže vtip je právě v té odmítnuté reprezentativnosti.

Výstřední metoda

Sládeček se rozhodl, že na rozdíl od svých předchůdců nepůjde cestou bestov(f)ek, ale zvolí jiná, jemu vlastnější kritéria. Ta vypadají na první pohled sympaticky: „Stavby (…) spojuje odvaha přijmout složité nebo nepříliš atraktivní zadání a snaha říci něco podstatného i v architektonicky obtížné situaci.“ Takový postoj je sice nosný, ale na druhé straně vytváří opačnou krajnost, než je vždy diskutabilní reprezentativnost.

Podle této výstřední metody kvalitu stavby předurčuje míra obtíží, s nimiž se musí architekt během klopotné cesty od projektu k realizaci utkat. Jenže pokud bychom přijali podobnou logiku za východisko, pak bychom museli ocenit například i architekturu, která se neumí zdisciplinovat tváří v tvář přemíře forem, jež se autorům nabízejí. Náročnost podmínek přece nevytvářejí jen investorské okolnosti, ale i převládající kánon, a tím je v ČR pověstná šváchovská přísnost, jedna z nejopakovanějších floskulí naší doby.

Přeceněný plášť

Rád bych zde svou ambivalenci, oscilující mezi obdivem a pochybami nad Sládečkovým přístupem, vyjádřil konkrétně. Je sem například zařazen ostravský Šupináč od Tomáše Havlíčka, Pavla Magnuska a Martina Hlocha, jehož charakteristika podle Sládečka zní: „Ojedinělý a velmi zdařilý příklad rekonstrukce periferní, původně druhořadé stavby tak, že její nová tvář cituje a uchovává podobu a estetiku, aniž by přitom byla v rozporu s novým účelem stavby.“ Budiž, je to příklad konverze původně průmyslové stavby na administrativní funkci, nic neobvyklého, až na to, že konverze proběhla formou proměny pláště a nezachovala mnoho z industriální atmosféry objektu. Přitom půvabem těchto konverzí je, že se ze staveb stávají chytré horákyně, ani původně průmyslové, ani zcela jen rezidenční či administrativní stavby. Považoval bych tedy takový způsob konverze spíš za nepříliš invenční, respektive „jen“ za nápad dovedený až k realizaci.

Mnohem více by si místo v publikaci zasloužilo jiné dílo z této oblasti: areál firmy mmcité (na místě bývalého JZD) v Bílovicích (architekti Kamil Mrva a Luděk del Maschio). Tam nejde jen o „obložení“, protože důležité je tu světlo, jímž je budova oděna prostřednictvím světelných reflexů během dne. Bílovický obal je celistvý a paradoxně je i víc pláštěm: je oddělitelný i neoddělitelný zároveň.

Sládeček se vůbec nezabýval povahou konverze. Může jít skutečně o konverzi, jestliže se změní pouze plášť budovy a vnitřní dispozice? Zvolit za kritérium výběru nikoli reprezentativnost, která se řídí spíše pravidly společensky sankcionovaných změn paradigmatu Thomase Kuhna z jeho Struktury vědeckých revolucí, ale obtížnost výchozích podmínek je tedy sympatické vybočení z příliš zjednodušujícího etiketování, na druhé straně však takové kritérium zdaleka nestačí.

Opravdu mimořádné okolnosti?

Zpochybnitelné je i samo označení neatraktivita výchozích podmínek. Každá architektura je přece výsledkem kompromisu mezi autorem a investorem, existuje málo staveb, kde by se zadavatel zcela podřídil invenci architekta, a nakonec to ani není prospěšné. Zadání investora je něco na způsob prozodických omezení v básni. Teprve kázeň v dodržení versifikačního systému tvoří půvab rytmu básně, byť není zdaleka jedinou podmínkou. Rozlišit stupeň obtížnosti zadávacích podmínek bych si netroufl, a tím spíš právě na základě tohoto kritéria vyloučit stavby, které bych za užití jiných měřítek do ročenky zařadil.

O třech vyloučených stavbách Sládeček tvrdí, že jejich vyznění „bylo podpořeno skvělým stavebním místem, jedinečným využitím stavby a dalšími mimořádnými okolnostmi“. Jedná se o Vinařství Sonberk v Popovicích od Josefa Pleskota, benešovský Hotel Karlov od Ladislava Lábuse, Václava Škardy a Jiřího Poláčka a Poštovnu na Sněžce od Martina Rajniše. Ze všech tří znám nejlépe Hotel Karlov. Vím, za jakých podmínek se projekt rodil, a vím to nejen od architektů, ale i od investora a od řady zainteresovaných osob z Benešova. O mimořádně příznivých okolnostech nemůže být ani řeč a to, že autoři zvolili hodně urbanisticky koncipovaný projekt, který zachoval původní komorně domkářské prostředí benešovského Karlova, je spíš výsledkem boje s mnoha nepříznivými okolnostmi. A jelikož staveb, které mají v sobě tento programově urbanistický kontext, je u nás velmi málo, považuji nezařazení Karlova do ročenky za příklad selhání zvoleného kritéria, jehož sílu bych viděl spíše ve zdravé provokaci.

Talent, píle, štěstí

V rozhovoru, který s autorem vedla pro časopis Architekt Hana Vinšová, Sládeček říká: „Rozhodl jsem se nakonec pro takový nevizuální klíč. Zdálo se mi, že se ve výběru staveb sešlo dost věcí, které do vínku nedostaly nic, co by z nich mohlo udělat takzvanou vysokou architekturu, a přesto dopadly dobře.“ Je možné, že řada staveb z ročenky nedostala do vínku úplně optimální investorské a zadávací podmínky, ale až příliš mnohým z nich stejnou měrou chybí jiný dar – talent, nápaditost, svižnost a neotřelost. Z triády talent – píle – štěstí je sice často ten poslední člen tím, kdo rozhodne o úspěchu konkrétního díla, ale bez účasti těch druhých ani okolnost zařazení do hojně sledované ročenky nesejme ze zastoupených staveb ódium těžkopádnosti a odvozenosti. Bizarně působící výběr tak někdy může místy vypadat jako úplná absence kritéria. Bylo by ku prospěchu celé řady ročenek, kdyby ta letošní Sládečkova způsobila to, co je její největší předností: podnítila svým neokázale provokujícím způsobem diskusi o způsobech hodnocení architektury v českých zemích.