Berlínské panoráma

Berlínu chybí malebné historické jádro, úhledné bulváry a krásné vyhlídky. Uprostřed města zato vyrůstá nová dominanta – obrovský barokní palác. Konstruuje se tu kus historie. Na volném prostranství se znovu staví zámek pruských králů a německých císařů, který byl poničen na konci druhé světové války a potom definitivně srovnán se zemí. Později na jeho místě vyrostl Palác republiky, budova východoněmeckého stylu, s okny v barvě bronzu a plná azbestu, kvůli kterému ji v roce 2006 zbourali. Téhož roku spolkový sněm rozhodl, že zde bude znovu postaven původní zámek, který bude nyní sloužit jako kulturně­vzdělávací instituce, takzvané Humboldtovo fórum. Do objektu se navíc přestěhují sbírky z okrajových částí Berlína. Vše má být podle aktuálních plánů hotovo v roce 2019. Oficiál­ní stránky projektu říkají, že se tu člověk bude moci „dívat přes barokní fasádu současné stavby směrem do budoucnosti“.

Otázkou je, jakou perspektivu má zvolit návštěvník osmého ročníku Berlínského bienále, které se přítomnosti jakékoli dominanty či symbolického středu naopak programově brání. Koná se na několika různorodých, vzájemně odlehlých a částečně skrytých místech, navíc ve městě, které de facto nemá centrum.

Cesta z Berlína

Na stole v mém berlínském pokoji se od konce května postupně hromadí pouze ze třetiny využité vstupenky. Většina lidí, kteří nežijí v Berlíně a přijeli se podívat na pravidelně konanou přehlídku současného umění, totiž viděla jen část bienále, situovanou už tradičně do KW Institutu ve středu města, ale do dalších lokalit už většinou nedorazili. Výchozí bod, kde má podle kurátora bienále Juana A. Gaitána návštěvník začít s prohlídkou, je ovšem na západě Berlína v Haus am Wandsee. Tedy daleko od vyrůstajícího barokního paláce, příjemných kaváren a množství galerií. Člověk musí podniknout výlet do míst, kam by se jinak asi jen stěží podíval. Přesto malá cedule „8. berlínské bienále“ u branky na cestě vedoucí pryč z Berlína vzbuzuje pozornost a u některých návštěvníků i radost z toho, že se jim povedlo Haus am Wandsee najít.

Tato nenápadná a zastrčená vila byla až do pozdních osmdesátých let jedním z hlavních center současného umění v Západním Berlíně. V domě s velkou otevřenou zahradou je umění prezentováno jako součást privátního prostoru. Je integrální komponentou interiéru, kterým divák – tak trochu jako vetřelec – prochází, než vyjde do velké, romantické zahrady. Soukromí a hledání spojené s tímto místem a cestou k němu vytvářejí důležitou složku výstavy.

Antické sloupy z polystyrénu

O pár kilometrů dál stojí Museum Dahlem. Zde se bienále včleňuje do rozsáhlých sbírek předmoderního a nezápadního umění. Indická, východoasijská nebo tichomořská umělecká díla společně s kultovními předměty, šperky, maskami nebo loděmi se tu míchají s aktuální přehlídkou. Současné umění a prostor jemu vyhrazený se opět nehledají vůbec snadno. A tak i divák, kterého zajímá výhradně současné umění, musí projít aspoň částí etnografických sbírek. Pojem bienále jakožto prezentace toho nejsoučasnějšího umění se zamlžuje a zpochybňuje. Museum Dahlem se ovšem má stát součástí Humboldtova fóra, a v budoucnu se tedy přemístí do právě budovaného barokního paláce.

Dalším místem letošního bienále je tradičně už zmíněný KW Institut. V jeho několika patrech kurátor vytvořil – na rozdíl od dvou výše jmenovaných lokalit – izolovanější a koncentrovanější prostor, v němž jsou představeny práce vybraných umělců a jejich sedmnácti instalací. V tomto případě jsou tedy umělecká díla oddělena od bezprostředního okolí.

Nakonec v prostoru Crash Pad, hned vedle KW Institutu, diváky čeká několik pokojů – vytapetovaných, vystlaných koberci a opatřených malými knihovnami a lavicemi, na nichž se dá ležet, číst nebo odpočívat. Místy zpoza rohu nebo knihovny vykukuje z polystyrénu vyřezaný antický sloup. Tento poněkud děsivý prostor spolu s velmi jednoduchou zkratkou v podobě bílých polystyrénových sloupů a s knihami odkazujícími k historii jako by kousek od rozestavěného komplexu Humboldtova fóra otevíral otázky, na které se odpovědi hledají velmi složitě. Co znamená stavět si historickou kulisu uprostřed města? A jak se máme „dívat přes barokní fasádu do budoucnosti“?

Mezi fasádou a historií

Rozdílnost institucí, v nichž se letošní bienále odehrává, po divákovi kromě námahy spojené s projížděním Berlína žádá také schopnost začlenit současné umění do různých souvislostí a všímat si měnícího se kontextu. Umění je tu zprostředkováno skrze prostředí, které tvoří součást historie. Ta ale není uzavřeným a jasným příběhem, je spíše něčím, co se teprve znovu vytváří přesunutím do současnosti. Letošní bienále otevírá velké množství otázek, nepřináší ale žádné jasné odpovědi.

Kurátorský koncept tu představuje proces přemýšlení nad místem, architekturou, historií i tím, co lze nazývat současným – pokud vůbec něco takového je. Poměr mezi jednotlivými uměleckými díly zůstává zkusmý, orientační, předběžný. Divák si letos v Berlíně musí vztah k dílům, místům a jejich významům najít sám. Stejně tak si musí sám odpovědět, co to bienále vůbec je a pro koho je. Město Berlín tu slouží pouze jako příklad, podle kurátora nemá být nezbytnou součástí výstavního projektu. Více než padesát vybraných umělců nespojuje ani žádné téma, které by dopomáhalo k úvaze, co se ve světě umění dnes děje. Aktivistické a radikální umělecké přístupy zde nemají příliš prostoru. Více či méně autonomní díla propojuje silný důraz na živou historii a nedávnou minulost. Ve společnosti jako by totiž byla přítomná snaha některé její části, a zejména ty poměrně nedávné, aspoň na chvíli vynechat nebo opomenout. Pozornost se na letošním bienále tedy záměrně soustředí především na 19. století, jeho vztah k aktuálnímu dění a na fiktivní možnost 20. století úplně vypustit. Návštěvník si kromě zážitku z děl současných umělců odnáší také pár otázek domů, k vlastnímu zodpovězení.

Autorka studuje teorii umění na VŠUP.