Jak chodí stonožka

Čemu se věnujete a jaké aktivity jsou nyní pro vás nejdůležitější?

Zabývám se zejména analýzou sociálních, psychologických a uměleckých aspektů dneš­­­ní ruské literatury, hlavně poezie. Důležité je pochopit, jak současná ruská literatura zapadá do evropského kontextu a jakou má souvislost se společenskými, politickými a estetickými procesy sovětského období. Jak se různí spisovatelé vztahují k oficiální i neoficiální sovětské literatuře. Také je podle mého názoru třeba demytologizovat mnoho jevů sovětské historie. K tomu je ale nutné pochopit, co se dělo se sovětskou společností v pozdních etapách jejího vývoje, od padesátých do osmdesátých let. A ještě je tu jeden mimořádně důležitý úkol – prozkoumat, jak současná společnost prožívá kolektivní historická traumata, spojená s válkami, masovými represemi a vraždami bez rozsudku. Jak se na ně vzpomíná po jedné či dvou generacích a jaký vliv mají na život a vědomí našich současníků. Toto téma je dnes módní, možná už i trochu omleté, ale obávám se, že se nad ním budeme muset ještě dlouho zamýšlet.

Původním vzděláním jste psycholog. Jak jste se dostal k těmto otázkám?

Na fakultu psychologie Moskevské státní univerzity jsem přišel v roce 1986. Tehdy mě zajímalo chování zvířat. Postupně jsem však pochopil, že badatelská témata týkající se lidí jsou mi bližší. Psát o poezii jsem začal částečně i proto, že jsem sám psal verše. Bylo pro mě zajímavé na jedné straně maximálně podrobně analyzovat text, abych pochopil, jak jsou verše udělány a jaká je jejich mechanika. Jako mnozí v mé generaci jsem vyrostl na pracích Jurije Lotmana. Na straně druhé jsem se snažil literaturu chápat ve společenském kontextu. Společenské a politické „řady“, jak by řekli formalisté, byly důležité pro to, co jsem psal já, i pro to, co psali a píší významní básníci mé generace – Stanislav Lvovskij, Sergej Kruglov, Marija Stěpanovová, Polina Barskovová, Jevgenija Lavutová, Nikolaj Zvjagincev, Andrej Sen­Seňkov, Anna Glazovová, Dmitrij Kuzmin… Tak postupně v mé práci narůstaly zájmy sociologické a historické a zároveň jsem usiloval o to, abych neztratil z dohledu samotné literární otázky, nevzdálil se k čisté sociologii a historii.

Dnes se mnoho básníků věnuje také kritice a badatelské práci. Jak podle vašeho názoru může profesionální provozování literární vědy ovlivnit tvůrčí strategie a hledání vlastního uměleckého projevu? Nemáte pocit, že s příchodem nových způsobů komunikace a publikování dochází k postupnému splývání role autora a teoretika?

Podle mne profesionální provozování literární vědy – například u Michaila Ajzenberga nebo Kirilla Korčagina – tvůrčí strategie ovlivňuje, ale děje se tak mnoha různými způsoby. Výzkum toho vlivu začal už poměrně dávno. Připomeňme třeba článek Michaila Gasparova Bělyj versolog a Bělyj básník. Ale proč se bavíme pouze o literární vědě? Leckdy se člověk zabývá povoláním od poezie vzdáleným, třeba biologií, chemií nebo ekonomií, ale i to ovlivňuje jeho literární tvorbu, stejně jako literatura může naopak inspirovat mnohem přísnější disciplíny.

V současnosti jsme svědky zrychleného rozvoje literatury, který je srovnatelný s takzvaným stříbrným věkem v ruské poezii. V takových obdobích se role básníka a kritika nebo básníka či prozaika a literárního badatele slévají – lidé účastnící se literárního života cítí, jak se mění subjekt poezie, jak se formují nové typy autorské osobnosti a konceptualizovat tyto změny je pro ně snadnější než pro ty, kdo proces nesledují přímo. Vzpomeňme na Vjačeslava Ivanova, Vladislava Chodaseviče, Zinaidu Gippiusovou nebo právě na Bělého či Brjusova.

Dnes však díky internetu mohou i lidé, kteří se nepovažují za profesionální básníky, sledovat literární dění stejně intenzivně jako jeho přímí účastníci. Celkově se mi zdá, že celosvětová síť přispívá ke zrychlení literárního procesu. Ráno básník žijící v Izraeli zveřejní báseň na svém blogu a večer už autor ze Sibiře umísťuje na blog báseň jako odpověď.

Myslíte, že spisovatele přivedl k většímu zájmu o literární teorii i samotný způsob komunikace a rychlost šíření informací?

Možná, že ano. Ale jsou tu i další důvody, kvůli nimž se dnes kombinace tvorby a teorie vyskytuje častěji, a je­li to možné tak říct, je po ní i větší veřejná poptávka. Mnozí lidé reflektující současnou situaci mají pocit, jako by viseli v prostoru bez opory. Není totiž vůbec jasné, jaké máme my, lidé žijící v Rusku, po tolika pohromách a po sedmdesáti letech rozdělení ruské literatury na oficiální, neoficiální a emigrantskou, vztah ke kulturní tradici. Myslím, že kulturní tradice, která pokračuje, jako by se nic nestalo, je vzdělanou společností často vnímána jako lež a podvod. Člověk se pak chtě nechtě musí stát analytikem. Nedávno na webu literárního časopisu Novoje litěraturnoje obozrenije (Nový literární přehled) publikovali rozhovor Michela Foucaulta s Roger­Polem Droitem, zaznamenaný v roce 1975 a vydaný ve francouzštině až v 21. století. Foucault v něm vysvětluje, že intelektuál přestává ve společnosti plnit funkci proroka. Místo toho, aby se zabýval otázkami: „Co bude?“ a „Kam máme jít?“, se snaží spíš pokládat si otázky směřující k současnosti: „Co se děje?“, „Kým jsme?“. Místo aby vytyčil nějaký směr, za nímž by šli všichni na povel v semknutém šiku, raději se pokouší pochopit, co se děje v přítomném okamžiku, co děláme, jaké mocenské vztahy nás bez našeho vědomí prostupují, jakou událost konstruujeme a co nás zavádí na scestí. Lepší je položit si otázku: „Kým jsme byli, než jsme byli podvedeni?“

Podle mého je zaujetí současností to, co dnešní intelektuály určuje. Jsme víc žurnalisté než proroci, ale jsme žurnalisté sebe sama. Nyní se takové otázky řeší nejen ve filosofii, ale i při bádání nad literárními texty. Oproti tomu v sovětských dobách bylo směšování role prozaika a kritika nebo třeba básníka a teoretika poměrně vzácné, převažoval názor, že každý člověk má mít jen jedno pole působnosti. Nyní pomalu třetina nejvýraznějších básníků a prozaiků píše také analytické články, někteří nahrávají své autorské čtení společně s avantgardními hudebníky a celkově se snaží rozšířit pole své kulturní aktivity. A naopak mnozí kritici se pokoušejí sami psát literární díla. Je to jistě i tím, že se změnila celková sociokulturní situace. Silně vnímáme přerušení kulturní tradice. Je nezbytné orientovat se ve světě, který se ve srovnání s tím sovětským zvětšil a stal se komplikovanějším. Pro ty, kdo usilují o vytvoření něčeho nového v kultuře, je stále důležitější potřeba nejen psychologické reflexe, ale i kritického, filologického a filosofického pochopení světa. Je to opačný případ než ve známé anekdotě o stonožce, která začala přemýšlet, jak chodí, a zamotaly se jí nohy: dnes se jí můžou zamotat nohy, pokud se nebude snažit pochopit, kam a proč ji ty mnohačetné nožky nesou.

V ruském společenském a politickém životě došlo k očividnému zlomu. Změnila se intenzita a směr aktivity sociálních skupin, formuje se nový typ publicistiky, zesílil konfliktní podtón na různých úrovních komunikace. Odráží se to i v jazyku poezie?

Ano, vidím to především na verších, které píší básníci mé generace, ale to je tím, že je mezi nimi určité množství mých přátel, jejichž texty průběžně sleduju na Facebooku nebo na sociální síti Live Journal. Nicméně se domnívám, že v poezii těch, kdo jsou podstatně mladší než já, i těch, kdo jsou starší, lze také nalézt známky těchto změn. Podívejte se třeba na nové verše Alexeje Cvetkova staršího nebo na poslední knihu rusky píšícího běloruského básníka Dmitrije Stroceva. Ale jako vždy, i v dnešní poezii inovace vznikají na různých úrovních. U některých básníků se dostávají do popředí politické motivy, protože politiky je nyní ve vzduchu mnoho. Zde je možné připomenout občanskou lyriku Jeleny Fanajlovové. Na druhou stranu existují takoví esoteričtí básníci jako Alexej Porvin nebo Igor Bulatovskij, v jejichž básních sice navenek žádná politika není, ale verše jsou nové esteticky, anebo se zaměřují na skryté napětí sociálních a kulturních sil. Zajímá mě také neobvyklé spojení historické, politické a lingvistické reflexe, kterého docilují básníci mladší generace Denis Larionov a už zmiňovaný Kirill Korčagin. Popsat obecné trendy si zatím netroufám, vše se nám děje přímo před očima.

To, co je v kultuře nové, lze rozpoznat nejen podle děl napsaných teď, ale také podle toho, jak začínají rezonovat dávno napsaná díla. Tak to vysvětloval Osip Mandelštam těsně po dvou revolucích roku 1917: „Nyní vítr obrátil stránky klasiků a romantiků a otevřely se na tom místě, které bylo nejpotřebnější pro tuto epochu. Racin se otevřel na Faidře…“ Pokud se budeme bavit o tom, co se znovu čte, zdá se mi signifikantní, že vyšla kniha básní vynikajícího a možná posledního nevydaného významného básníka Stříbrného věku Sergeje Něldichena. O Něldichenovi jeho učitel Gumiljov položertem říkal, že uvádí do kultury hlas hlupáka. Za jeho verši ovšem vůbec nestojí hloupost, ať už ji chápeme jakkoli široce, ale spíš deklarativní nepochopení kulturní hierarchie, demokratismus, s jeho výhodami i riziky.

V jednom svém článku tvrdíte, že volný verš v devadesátých letech už nebyl „bodem růstu“. Co je takovým bodem nyní?

Přední linie je nepředvídatelná. V sovětském období se volný verš téměř automaticky asocioval s estetickou svobodomyslností, protože narušoval představu o tom, co je poezie: pořádek, lehké plynutí, předvídatelné obraty a metra. Nyní ale mohou být experimenty v poezii svázány jak s veršovanou poezií, jako například u Nikolaje Zvjaginceva, který píše na pohled tradiční rýmované verše, tak s volným veršem, případně s tím, co literární teoretik Jurij Orlickij nazývá heteromorfní verš, u něhož se metrum mění, rým se objevuje, mizí… Ale celkově si myslím, že dnes experimenty z větší části nejsou spojené s novým metrem nebo rytmem, ale častěji s novou rytmikou, byť někdy naplňuje starší formy, s transformací hranic mezi veršem a prózou, s vědomým narušováním gramatických pravidel, s neobyčejnou kompozicí básně nebo s porušením hranic mezi obvyklými literárními žánry. V poslední době vzájemně velmi nepodobní autoři napsali veršované texty, které mají být vnímány jako próza. Je to třeba příklad Triptychu Saši Sokolova – jde o tři díla, která nejspíš mají být vnímána jako próza, přestože jsou napsána ve verších.

Z ruštiny přeložila Kateřina M. Kolářová.