Skutečnost poutavější než fikce

Během nedávné domovní prohlídky u populárního ruského opozičního politika, který už několik měsíců sedí v domácím vězení, policie zabavila naivistický obrázek s výmluvným názvem Špatný a dobrý člověk a zahájila trestní stíhání v souvislosti s jeho krádeží z jedné z hlavních ulic starobylého města Vladimiru. Vzhledem k tomu, že autor obrázku, domovník a malíř amatér, byl na chalupě, k celé záležitosti se zatím stručně vyjádřila jeho kamarádka Lída: „Ano, jeho obrazy visí ve Vladimiru na plotech a žádnou hodnotu nemají.“ Opozičníkův přítel, který obrázek z plotu strhl a věnoval mu jej jako dárek k narozeninám, si jen povzdechl na Twitteru: „Na všechny házejí drsná obvinění ohledně byznysu a milionových úniků, a na mě krádež plakátu z plotu.“ Umělec po návratu z chalupy prohlásil, že proti krádeži svého díla nic nenamítá, že dokonce bývá obvykle potěšen, když některý z jeho obrazů zmizí, neboť to svědčí o zájmu o jeho tvorbu propagující zdravý životní styl a kritizující cigarety, alkohol, peníze, psy, automobily a mobilní telefony. Trestní stíhání ovšem běží dál – u dvou podezřelých proběhly domovní prohlídky a oba byli předvoláni k výslechu.

Předešlý odstavec není stručným převyprávěním děje drobné prózy nějakého novodobého Gogola či Charmse, ale pouhým shrnutím několika zpráv o domovní prohlídce, která proběhla 20. června letošního roku v bytě Alexeje Navalného. Ruská realita po 6. květnu 2012, kdy byl rozehnán protestní Pochod milionů poklidně mířící na Blatné náměstí, a s novou razancí po dubnové anexi Krymu, začala být mnohem poutavější a závažnější než výplody sebebujnější fantazie jakkoli zručného spisovatele.

Ohlížet se je vděčné

Nikoli náhodou proto Jelena Rybakovová v rekapitulaci loňského roku v ruské literatuře na stránkách Colta.ru postavila na první místo dva dopisy Naděždy Tolokonnikovové z mordvinské kolonie, napsané a publikované na podzim roku 2013. Ne snad pro jejich uměleckou hodnotu, ale pro přímost a bezprostřednost výpovědi o současnosti, jíž se nicméně podle Rybakovové současná ruská próza ze všech sil brání. Jako by bylo zapotřebí nové „literatury faktu“ – obdoby té, k níž tíhla ruská avantgarda dvacátých let, a konkrétně její radikální křídlo reprezentované uskupením LEF, jež volalo po pohřbení fikce a po jejím nahrazení montáží faktů. Nebo jako by s opětovnou naléhavostí zněly požadavky Varlama Šalamova na novou prózu v situaci, kdy román s jeho fabulovanými příběhy po otřesné lágrové zkušenosti přišel o čtenářskou důvěru. „Současná nová próza,“ říká Šalamov, „může být psána pouze lidmi, kteří znají svůj materiál dokonale, pro něž osvojení si materiálu a jeho umělecké přepracování není čistě literárním úkolem, ale povinností a mravním imperativem.“ Šalamov tenkrát, v uvolněných šedesátých letech požadoval, aby taková próza byla jako dokument především prožita a vytrpěna. V tomto ohledu dopisy někdejší členky skupiny Pussy Riot naléhavě trvající na lidské důstojnosti i v podmínkách nesvobody skutečně hlavní literární událostí loňského roku byly.

Jako by fikce zůstávala pozadu za realitou, v níž je možné dostat třeba dva roky vězení za to, že jste se blíže neurčeným kulatým předmětem žluté barvy strefili do policistovy hrudi v neprůstřelné vestě a způsobili mu bolest. A dokumentárnost, důraz na autentičnost a fakticitu románové výpovědi je v posledních letech opravdu jedním z výrazných rysů současné ruské literatury – jakkoli se zatím obrací především do minulosti. Snad proto, že zítřek, jak v eseji Míň než jedna píše Josif Brodskij, není tak přitažlivý jako včerejšek? Že ohlížet se zpět je vděčnější než hledět kupředu?

S trochou nadsázky by se dalo říct, že takový vděk si chtělo vysloužit ruské ministerstvo školství, když odmítlo zařadit do školních osnov ruské literatury současné autory, jako jsou Viktor Pelevin nebo Ljudmila Ulickaja. Pravda o několik týdnů později se ohlédlo do minulosti a hrozilo, že vyloučeni budou i klasikové, kteří neodpovídají nové koncepci výuky literatury, jež má z dětí udělat patrioty. Mezi potenciálně nebezpečná díla se dostala třeba Bouře Alexandra Ostrovského, Otcové a děti Ivana Turgeněva, občanská lyrika Nikolaje Někrasova, pohádky Michaila Saltykova­Ščedrina a Mistr a Markétka Michaila Bulgakova.

Vše je již zapomenuto

V čele této „literatury faktu“, „dokumentární prózy“ nebo snad „nového realismu“ který, zdá se, vyrůstá z nespokojenosti s panujícími interpretacemi reálných událostí poměrně nedávné minulosti, bezesporu stojí dílo Ljudmily Ulické, především její dva poslední rozsáhlé romány Daniel Stein, překladatel (2006, česky 2012) a Zeljonyj šaťor (Zelený stan, 2011). Oba texty se věnují tragickým událostem druhé poloviny 20. století – první vynucenému stěhování národů, k němuž došlo v důsledku druhé světové války, druhý disidentskému hnutí v Sovětském svazu. Hlavní hrdinové obou textů mají své zjevné předobrazy ve skutečnosti – Daniel Stein v katolickém knězi židovského původu Oswaldu Rufeisenovi, Michal Melamid v básníkovi a obránci lidských práv Iljovi Gabajovi.

Napsání obou knih Ljudmila Ulickaja v řadě rozhovorů motivuje právě nespokojeností s tím, jak je na zmíněné události a jejich účastníky nahlíženo. V případě knihy Daniel Stein, překladatel autorka vlastně kriticky reagovala na životopisnou monografii americké socioložky Nechamy Tecové o Oswaldu Rufeisenovi. V případě Zeleného stanu na oficiální středoškolský dějepis, který v hlavách žáků zanechává stále ještě celou řadu bílých míst. „Ukázalo se, že mladá generace má k disidentům velmi špatný vztah,“ řekla Ulickaja v rozhovoru pro finskou rozhlasovou a televizní společnost Yle. „Když jsem si to uvědomila, velice mě to rozčílilo a zarmoutilo. Došlo mi, že o nich musím napsat pravdu. Byli to stejní lidé jako ti, kdo je obklopovali. Byli to však lidé, kteří jako první pocítili, že svoboda je nutná, a zasvětili svůj život tomu, aby jí dosáhli.“

Ulickaja jako by svými prózami chtěla suplovat oficiální historiografii, která se z iniciativy Vladimira Putina od února roku 2013 s novou silou ubírá cestou jednotných učebnic s jedinou koncepcí a oficiálním zhodnocením historických událostí. Ulickaja se snaží o popularizaci těžkých témat minulosti, o uchování paměti navzdory jejímu usilovnému, státem řízenému vymazávání. Činí tak nejen jako autorka vlastních prozaických textů, ale rovněž jako editorka. Vydala sborník drobných vzpomínek na poválečné stalinské dětství několika desítek respondentů s prostým názvem Dětstvo 45–53: A zavtra budět sčasťje (Dětství 45–53: ale zítra přijde štěstí, 2013). Sborník vychází z této smutné premisy: „Vše je již zapomenuto a my tímto zapomněním chudneme. Kromě velkých dějin, které uchovávají data a události důležité pro celou zemi, jsou ještě malé dějiny každé rodiny. Pokud to nepovíme svým dětem, nebudou brzy vědět, co znamenala slova Stalin, komunálka, transport, stranická schůze…“ V důsledku této až urputné autorčiny snahy o dopovězení toho, co se oficiálně zamlčuje či obchází, ovšem nejsou její romány prosty didaktičnosti ani patosu spojeného s přesvědčením o pravdě (byť nahlížené z mnoha úhlů).

Zaplnit bílá místa

Z předpokladu, že v malých dějinách se odrážejí ty velké, vychází ve své prvotině Cvinger (Zwinger, 2013) také Jelena Kosťukovičová, překladatelka Umberta Eca do ruštiny, slavistka a literární agentka. Kostru jejího detektivního románu tvoří materiály z rodinného archivu týkající se záchrany a evakuace obrazů z drážďanské galerie po skončení druhé světové války, jichž se účastnil autorčin dědeček Leonid Volynskij (v knize Semjon Žalusskij). Doslova archeologické pátrání po dokumentech, jež by projasnily rodinný mýtus, v románu podniká hlavní hrdina, ruský Evropan a literární agent Viktor Ziman. Jednotlivé kapitoly, vymezené jen několika říjnovými dny frankfurtského knižního veletrhu roku 2005, se na více než sedmi stech stranách tříští do četných dějových linií, jež procházejí celým 20. stoletím, napříč evropským kontinentem. Román vypráví o německé inteligenci, která se stěhuje do sovětského Ruska ve třicátých letech v naději, že tam se dostane k masám, o masakru v Babím Jaru, o moskevské olympiádě roku 1980 a pohřbu Vladimira Vysockého, o mladých italských anarchistech sedmdesátých let, o Ukrajinkách a Moldavankách mířících na začátku nového tisíciletí za prací na Západ a o mnohém jiném. Také Kosťukovičová se snaží zaplnit bílá místa, dopsat onen příběh, jemuž obětovala život generace jejího dědečka a skrze který „prosvítá to, o čem nebylo dovoleno výt, křičet, dokonce ani mluvit pološeptem“. Na rozdíl od Ulické však své ambice omezuje na přerušovanou a útržkovitou rodinnou paměť, kterou se snaží zacelit nevyvratitelnou výpovědí dokumentu.

V těchto archivních hrátkách jednoznačně nejvýše stojí vpravdě dokumentární román demografa a ekonoma Anatolije Višněvského Perechvačennyje pisma (Zadržené dopisy, 2001). Román je rovněž věnován 20. století, tentokrát viděnému očima tří generací starého šlechtického rodu Tatiščevových a jejich blízkých z uměleckého prostředí ruské emigrace – básníka Borise Poplavského a výtvarnice Idy Karské. Uvádí jej Poplavského slova: „Jaký musí mít člověk ksicht, aby se cpal s báchorkami do umění? Jen dokument.“ A skutečně, až na několik strohých a nesmělých autorských komentářů, je román nesmírně důmyslnou koláží původních textů, dopisů, deníkových zápisků, vzpomínek a jiných archiválií. Znovu se v něm odráží války, revoluce, vyhnanství, emigrace, disidentské hnutí. Višněvského román je nesporným vítězstvím faktu nad fabulací, zároveň však je mistrným literárním dílem.

Pravda děravé paměti

Proti diktátu faktu jako by se programově stavěl Zachar Prilepin se svým dobrodružným románem Obytěl (Klášter, 2014), který už předem nepříjemně dráždí nejen všudypřítomnou reklamou zaplavující moskevské ulice, ale také autorovou smělostí, ba dokonce drzostí sáhnout po lágrové tematice а hrdinou učinit nikoli politického vězně, ale otcovraha. Román o soloveckém lágru situovaný do konce dvacátých let se ovšem bez opory v dokumentech neobejde. Prilepin v rozhovoru pro časopis Afiša přiznává: „Mám všechny knihy, všechny dokumenty, všechna jména, všechny odkazy schované, a když mě někdo bude chtít usvědčit, dokážu, že mám pravdu. Téma je to opravdu otřesné, bolestivé a strašné. A bylo by hanba, kdybych se pokoušel fantazírovat a líčit je nějak sympaticky nebo v růžových barvách. Takže, všude, kde se objeví věci, které vás mohou překvapit, vycházím přísně z čísel, mám všechny tahy zapsané.“ Veškeré faktické materiály slouží k prokreslení dobové atmosféry či jako autorův obranný štít. Prilepin se přitom soustředí na svou vizi ostrova, kde nevládne sovětská, ale solovecká moc a kde se tajně šlechtí nový revoluční člověk. Ideálem, k němuž vzhlíží nejen hlavní hrdina knihy, ale, jak se zdá, také sám autor, je první velitel Soloveckého tábora zvláštního určení, o němž v románu zazní: „To není lágr, to je laboratoř!“ I když to působí, že autor je tímto příměrem nadšen, v citovaném rozhovoru odmítá, že by chtěl vystupovat v roli advokáta lágrů a dodává: „Je třeba si uvědomit, že ve dvacátých letech to přece jen nebyla ona šalamovovská hrůza, že existovala možnost překování člověka a vedle všelijakých zvěrstev tam docházelo k věcem naprosto fantasmagorickým.“

V úvodu k románu stojí: „Pravda je to, co si pamatujeme.“ Prilepin se spokojuje s děravou a selektivní pamětí masového čtenáře, který o minulosti raději mlčí. Misionářství Ljudmily Ulické se mu pochopitelně příčí. Prilepin se ze všech sil snaží dokázat, že ruské dějiny jsou nehybné, že ruský člověk se nemění, a právě v této statičnosti podle něj spočívá záruka jeho existence. Román Klášter je proto jednou z mála literárních výpovědí o současnosti, jakkoli nejspíš bezděčnou a beznadějnou – ruská společnost jako by nyní skutečně ustrnula a vrátila se k pohodlné konformitě, k onomu věčnému spánku, o němž píše Vladimir Sorokin ve svém posledním románu Telurie (2013, česky 2014).

Proroci bezmoci

Současní ruští spisovatelé nicméně nestojí mimo aktuální společensko­politické dění. Výraznými tvářemi a mluvčími protestů, které se rozběhly po parlamentních volbách na podzim roku 2011, se stali například prozaici Boris Akunin, Ljudmila Ulickaja a Dmitrij Bykov nebo básník a publicista Lev Rubinštejn. Próza o dnešním dni „vytrpěná jako dokument“ však zatím chybí. Její místo zaujímají skutečné dokumenty – nejrůznější protestní dopisy nebo naopak prohlášení vyjadřující podporu. Svaz spisovatelů Ruska se tak například letošního 6. května obrátil k Vladimiru Putinovi, aby vyslovil víru v jeho pevnou vůli a spravedlnost v boji proti fašismu, jenž prý byl Západu vždy vlastní. (V provolání se mimo jiné píše: „Pamatujeme si, jak prostranství naší země žehlily tanky vyrobené v Česku.“) Druhý den ruské PEN centrum vydalo prohlášení na podporu svobody slova a proti násilí. O týden později iniciativní skupina Kongresu inteligence zveřejnila výzvu proti válce, izolaci Ruska a restauraci totalitarismu.

Objevily se také texty současných spisovatelů adresované převážně západním čtenářům. Za zmínku stojí dva eseje – první od Michaila Šiškina, s názvem Básník a car a s podtitulem Dvě Ruska, a druhý od Vladimira Sorokina, pojmenovaný Nechat minulost, aby se zhroutila včas. Šiškinův esej vyšel v angličtině a ruštině na stránkách časopisu The New Republic v červenci loňského roku, vztahoval se tedy ještě k vyhasínajícím opozičním protestům. Ten Sorokinův byl publikován letos 8. května v The New York Review of Books a věnován byl nepřímo událostem na Ukrajině.

Šiškin svou úvahu o ruské společnosti a jejích dějinách staví na prosté opozici, která západního čtenáře nepřekvapí a jen ho utvrdí v dobře známých mýtech o nebývalé síle ruské literatury: „Moc v Rusku se bojí básníků, neboť počínaje Puškinem nejsou podřízeni režimu, představují tutéž shora danou moc, jsou představiteli jiné země v mezích téhož impéria.“ Esej je plný drobných faktických nepřesností a obrovských zjednodušení – nejen ono „dvojvládí“, ale i Šiškinův pohled na ruskou inteligenci či internetovou komunitu, kterým podle něj nezbývá než uniknout do emigrace (opravdové nebo vnitřní alkoholické). Mimoděk vzniká dojem, že právě on se cítí být básníkem, který dnes stojí osamocen proti carovi. Naproti tomu Sorokin se ve svém eseji podobným globálním úvahám o ruské duši vyhnul a soustředil se na jednu příhodu z revolučních srpnových dní roku 1991, kdy dav demonstrujících na náměstí před budovou KGB poklidně čekal, než přijede jeřáb, aby bezpečně demontoval sochu Felixe Dzeržinského: „Měli jsme svrhnout tu železnou modlu, i kdyby její hlava měla prorazit dlažbu a poškodit ,důležité podzemní komunikace‘. Žili bychom dnes v jiné zemi.“ Sorokinova slova jsou často až bolestivě pravdivá – jak na Rádiu Svoboda prohlásil Alexandr Genis: „K Sorokinovi mám jednu výhradu spojenou s tím, že vůbec píše. Psaní bych mu jednou provždy zakázal, protože všechno, co napíše, se plní, a to je strašné.“

Současná ruská literatura se pochopitelně nevyčerpává těmito několika jmenovanými autory a díly – jen v posledních dnech byl například zveřejněn seznam čtyřiadvaceti uchazečů o literární cenu Ruský Booker za rok 2014. Přesto o dnešku paradoxně vypovídá spíše klasika – a tak jedna anekdota na závěr, tentokrát skutečně autorská, Charmsova: „Butaševič­Petraševskij před nikým netajil své přání svrhnout samoděržaví – věděla o tom jeho neteř s manželem a dětmi, jeho stará hospodyně a její sestřenice a ještě několik příbuzných z venkova.“

Autorka je rusistka.