Zřejmě panuje všeobecná shoda alespoň o tom, že hlavním požadavkem takzvané sametové revoluce v roce 1989 byla prostě demokracie, jejímž prvním zásadním projevem byly svobodné volby. Zpětně to ale vypadá, že jsme touhu po demokracii ztotožnili s cestou ke kapitalismu a veskrze etické a morální požadavky po mezilidské spravedlnosti jsme zaměnili za motivy čistě materialistické, které by se daly vyjádřit souslovím „žít si jako na Západě“. Právě tím, co jsme vlastně chtěli v roce 1989 a v následujících několika letech, se zabývá pozoruhodná kniha amerického historika Jamese Krapfla Revoluce s lidskou tváří (2013), která konečně vyšla i v českém překladu. Je symptomatické, že první dílo, které nahlíží revoluci očima jejích nejdůležitějších aktérů, totiž anonymních řadových občanů a pracujících, není z pera českého historika. K roku 1989 máme sice řadu svědectví a monografií, ale revoluční dobu takřka bez výjimky popisují prizmatem tehdejších elit a vůdců (včetně těch, které revoluce následně pozřela, což byl hlavně případ osmašedesátnického proudu disentu). Lid jako by se z boje za demokracii kamsi vypařil nebo jako by byl jen přívěskem tehdejších ikon, které určovaly, co a jak má se stát.
Z Krapflova vyprávění, jež je založeno na rozsáhlých kvalitativních a kvantitativních výzkumech, je zřejmé, že sametová revoluce byla především idealistická. Pokud se dopustíme poněkud nemístného zjednodušení a budeme mluvit o jedné, všem společné revoluci, dojdeme nutně k závěru, že lidé chtěli především novou společnost. Ta vlastně neměla být ani kapitalistická, ani socialistická, protože pak už by nebyla nová. Zato měla být eticky principiální. To je ovšem trochu neurčitá představa. Důraz byl kladen na lidskost, spravedlnost, odpuštění, nenásilí, spontánnost, lásku a samoorganizaci, což sice pěkně zní, ale těžko si pod tím něco konkrétního představit. Krapfl nám svou knihou dnes mimoděk připomíná zapomenutý revoluční étos – ukazuje, co všechno se tehdy vešlo pod slovo demokracie a s jakým málem jsme se postupně smířili. Revoluční euforie jako by ale dolehla i na autora, jenž zapomíná, že revoluce bez ekonomického programu není úplná, takže se může stát, že následující ekonomizující pohled na skutečnost převálcuje étos, jenž stál u počátku změn. V případě československé revoluce bohužel platí, že záhy po svém vyvrcholení usnula, a to tak hluboce, že dnes už se zdá takřka nemožné ji znovu probouzet k životu.
Všimněme si, že společenské dělení na centrum a periferii, o němž se v současnosti tolik mluví a píše, se dle Krapfla rodilo už v době, kdy se veřejnost zdála nebývale sjednocená. Dnes jsme se ocitli v situaci, kdy má řada lidí oprávněný dojem, že je třeba bránit demokracii proti lidu, protože jinak by se s požehnáním odstrkované periferie mohla změnit v nějakou podobu autoritářského režimu. A protože se volání po tvrdé ruce, případně silném vůdci ztotožňuje s nevyzrálostí ke svobodě, lehce se pak dojde k přesvědčení, že vzdělání a materiální blahobyt jsou výsadou pravých demokratů. Pracuje se s tradiční představou a mnohokrát potvrzenou teorií o frustraci ponížených, kteří svůj vztek obracejí proti ještě slabším (migrantům nebo třeba Romům). Jenže historie nás učí, že i frustrace může být dvojího druhu: na jedné straně mohou být frustrováni ti, kteří už nemají příliš co ztratit a vede je slepá závist, na straně druhé může být frustrován někdo, kdo je vlastně spokojen, ale obává se, že přijde o svůj blahobyt. I proto je poněkud naivní se domnívat, že zaopatření a vzdělaní jsou nepostradatelnou brzdou fašizace společnosti. Zvláště když si uvědomíme, že ostrakizace lidu, jenž se nebezpečně posouvá k ideologii nenávisti, je pouze jinou podobou xenofobie, která zpravidla končí úvahami o tom, že i demokratické volby by měly být výsadou vyvolených. Ostatně razantní odsudky multikulturalismu nebo třeba soucitu s uprchlíky často slýcháme i z úst vzdělané střední třídy či od vysokoškoláků.
Vulgarizovaný příběh české demokracie je v podstatě banálně prostý. Když na světové poměry nebývale idealistickou revoluci překryla mobilizační politika, jejímž ztělesněním se stal Václav Klaus s tehdejší ODS, upnuly se naděje občanů k idealizované vidině kapitalismu, který však nikdy v oné vytoužené podobě nepřišel. Po zklamání z ODS a ostatních stran napravo od středu přišlo podobné rozčarování z vlád sociální demokracie. Nyní jsme ve fázi, kdy se zrovna věří Andreji Babišovi, u něhož jeden neví, zda pozvolnou, ale setrvalou privatizaci zastupitelské demokracie nedovede do fáze, kdy už o demokracii nebude moci být řeč. Po sedmadvaceti letech tedy nemáme ani etické principy, které byly autenticky manifestovány sametovou revolucí, ani „kapitalistickou“ životní úroveň Západu. Podle dobových pramenů jakási dívka už ve studentském průvodu 17. listopadu 1989 pronesla památnou větu: „Tak to je asi revoluce.“ Snad není ještě pozdě si ujasnit, oč v téhle revoluci šlo.