Ema Bovaryová v exekuční pasti

Brněnské HaDivadlo vsazuje svou dramatizaci Flaubertova notoricky známého románu do aktuálních kulis pozdního kapitalismu.

Brněnské HaDivadlo přišlo v nové sezoně s adaptací románu Gustava Flauberta. Divadelní Paní Bovaryová je bizarním dramatem jednoho zbytečného lidského osudu, za odlehčujícím humorem a spektáklem divadelního slovníku se však skrývá velmi syrová výpověď, která se snaží vynést na povrch vyprahlost člověka pozdního kapitalismu. Baumanovská tekutá láska tu protéká mezi prsty a životní rizika se z teoretické abstrakce Ulricha Becka mění v bezprostředně prožívanou noční můru.

 

Nové čtení Flauberta

S pomocí výrazových prostředků berlínské Volksbühne a estetiky postdramatického divadla se z Paní Bovaryové velmi brzy stává show, z jejíhož zákulisí se na náš účet smějí démoni nejistoty, zmatku, trapnosti a omylu. Na místo lineárního plynutí děje nastupuje událost, zapojením diváků se hra stává sociální situací. Příběh Emy Bovaryové – vesnické dívky, která chtěla za humny přeskočit do nového světa ambicí a touhy – je především společným příběhem všech v publiku i na jevišti.

Vůbec nejsilnějšími momenty jsou ty, jež veškeré Emino existenciální úsilí znovu uzemňují šedí každodenní bezvýznamnosti. Mystické vzepětí Emy v její divoké pouti za sebepoznáním poněkud trivializuje fakt, že si musí hledat práci. Románek s lokálním oligarchou na Agrofestu je posléze ukončen jeho manželkou a láska, která se mohla stát pěkným sociálním výtahem, krystalizuje do hořké pravdy vlastní osamělosti na sociálním dně. Všude tam, kde se snaží prorazit do světa, který považuje za přímý protiklad nudy a fádnosti svého života, naráží Ema na zradu, zklamání nebo výsměch. Postupně jí dochází, že její touhy a ambice zůstávají nenaplněny, nevšimne si ale, že jsou to samotné její sny, které za nic nestojí.

Pojmenování smyslu vícevrstvé hry je ponecháno na divákovi. Nejde tu jen o to, že naše ambice a touhy nelze v současném světě naplnit. Daleko silnějším sdělením, které se skrývá pod závojem oné smutné postavy, je to, že samotné naše vášně jsou určovány a strukturovány právě tou společností, která znemožňuje jejich realizaci. Nejedná se o touhy a vášně „autentické“, ale doslova sociálně konstruované. Bylo by mylné se domnívat, že se za románky Emy Bovaryové neskrývá nějaký racionální a prospěchářský kalkul. Hrdinka zcela utilitárně nebere ohled na nic jiného než na své zájmy. Zároveň jsou ale vášně, které ke svým milencům s vyšším sociál­ním statusem pociťuje, pro ni zcela autentické. Prozaická a pragmatická kritéria, do nichž se pohodlně vejdou objekty její touhy, jsou nevědomá a zvnitřněná a pomysl­ný kalkul racionálního zájmu tak na scénu vůbec nevstupuje.

 

Věčnost dluhů

Ema je dokonalým dítětem současnosti. Vybavení bytu má z IKEA, půjčky od úvěrové společnosti a její exekutor na ni nikdy nezapomíná, na rozdíl od všech jejích milenců a známostí. Je to právě postava obchodníka s dluhovým neštěstím, která tvoří možná nejzajímavější a rozhodně nepostradatelnou součást života Emy Bovaryové. Většinu času o něm nevíme, ale jeho příchody na scénu dávají jasně pocítit, na jakém pozadí se maluje obraz hrdinčiných eskapád. Připomíná nám, že vše v životě je pomíjivé – kromě splácení dluhů.

Paní Bovaryová není jen obyčejnou lidskou tragikomedií ani sociálněrealistickou groteskou. Ačkoliv se divák směje od začátku do konce, odchází s existenciální kocovinou a neodbytným pocitem, že tohle všechno mu je odněkud povědomé. Plahočení pouští kapitálu totiž známe všichni až příliš dobře.

Autor je spolupracovník redakce.

Gustave Flaubert, Ivan Buraj: Paní Bovaryová. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Dagmar Radová, výprava Lenka Jabůrková a Jana Boháčková, hudba Pavel V. Boiko, hrají Táňa Malíková, Jiří M. Valůšek, Cyril Drozda, Marie Ludvíková, Jan Lepšék, Simona Peková, Jiří Svoboda, Zbyšek Humpolec, Miloslav Maršálek ad. HaDivadlo, Brno, premiéra 7. 11. 2015.