Cílem je totální humanismus

Minulé století nebylo jen „věkem extrémů“, jak uvádí britský historik Eric Hobsbawm, nýbrž také stoletím velkých myšlenkových a uměleckých směrů či proudů – stoletím „ismů“. Smysluplnou reakcí na kapitalismus se zdál být socialismus. Ve filosofii měl silné slovo marxismus. V umění a literatuře se ismy střídaly málem jako na běžícím pásu, aby naplňovaly princip estetické inovace… Humanismus českého filosofa, historika a estetika Roberta Kalivody spočíval v důrazu na člověka jako svobodně se rozvíjející tvořivou bytost. Skutečně svobodné a skutečně humánní společenské uspořádání by bylo takové, jež by rozvoj lidských tvořivých sil umožňovalo v maximální míře.

Marxofreudián

Robert Kalivoda patří k silné generaci českých myslitelů a veřejně působících intelek­­tuálů narozených mezi lety 1920 a 1930. Kromě Kalivody můžeme jmenovat například Karla Kosíka, Ivana Svitáka, Milana Machovce, Josefa Zumra, Radovana Richtu, Ivana Dubského, Irenu Dubskou nebo Jaroslavu Peškovou. Mentalitu této generace ovlivnily přelomové události moderních československých dějin: nacistická okupace a odboj; poválečné proměny politického a hospodářsko­-společenského uspořádání nejprve v duchu Benešovy socializující demokracie, poté v duchu nastupujícího stalinismu pod mocenskou taktovkou komunistické strany; obrodný proces šedesátých let a osmašedesátý; sovětská invaze a „bezčasí“ normalizace. Někteří také zažili změnu režimu v devětaosmdesátém a stali se kritickými glosátory a interprety aktuálního dění – jako Kosík nebo politicky činný Sviták. Historické události celou generaci spojovaly coby jistý psychosociální fakt. Současně ji však i rozdělovaly, a to z hlediska individuálních názorových a hodnotových postojů. Například krach pražského jara se pro jedny stal traumatizujícím okamžikem ztráty naděje a vynuceného odchodu do vnitřního nebo vnějšího exilu (Kosík, Sviták, Dubský, Zumr), pro druhé byl epizodou, která nebránila přijetí normalizačních poměrů (Richta).

Kalivodova generační pozice ovšem měla své zvláštnosti. Předně, myšlení Roberta Kalivody charakterizuje jasná kontinuita. Po celý život se hlásil k marxismu a dlouhodobě promýšlel témata, jimž se věnoval prakticky od samého počátku své odborné činnosti. Jejich šíře byla značná a na první pohled snad poněkud nesourodá. Kalivoda se zabýval husitstvím, dílem Jana Amose Komenského, strukturální estetikou Jana Mukařovského, teorií avantgardy (jmenovitě dílem Karla Teiga) či beletristickou tvorbou Bohumila Hrabala. Za domnělou nesourodostí témat se nicméně „skrýval“ – ostatně docela zřetelný – společný základ: neúhybný zájem o problém lidské emancipace a o sledování podmínek, které by umožnily její uskutečnění.

Dalším důležitým specifikem ­Kalivodova generačního postavení byla jeho osobní zkušenost s intelektuálně­-uměleckým prostředím avantgardy. Byl totiž členem neformálního sdružení spořilovských surrealistů. V tomto prostředí se marxismus jakožto ideově vyzrálé materialistické pojetí skutečnosti podnětným způsobem střetával s odlišnými přístupy, hlavně se strukturalismem a s psychoanalýzou, což vtisklo jeho myšlení nezaměnitelný rys. Jeho marxismus se nikdy nevyznačoval dogmatickou uzavřeností nebo idealistickou abstraktností (jakou můžeme shledat například u Györgye Lukásce); byl vždy konkrétní a otevřený i nemarxistickým inspiracím. Hybný moment Kalivodovy marxistické heterodoxie představovala konkrétní dialektika, která do kritiky zkoumaného předmětu včleňovala rovněž kritiku vlastního, zkoumajícího stanoviska. Právě otevřenost a schopnost promýšlet marxismus v kritickém dialogu s psychoanalýzou nebo strukturalismem dělají z tohoto „marxofreudiána“, jak sám sebe Kalivoda s vtipem označoval, český protějšek Ericha Fromma nebo Herberta Marcuseho.

Od husitství ke Komenskému

V Kalivodově díle, spíše nebývale intenzivním než panoramaticky extenzivním, nacházíme žánrovou směsici nijak nevybočující z logiky vědeckého provozu: studie, recenze, články a eseje, rozhovory, knižní předmluvy – mimo jiné předmluvou doprovodil první svazek výboru z díla Karla Teiga Svět stavby a básně (1966) – či překlady: spolu s Danou Kalivodovou přeložil z němčiny knihu historika Bedřicha Loewensteina Projekt moderny (1987, česky 1995). Už svými ranými příspěvky – zmiňme třeba studie K některým otázkám hodnocení Husova učení z roku 1955 nebo Vytvoření revoluční ideologie selsko­-plebejského Tábora z roku 1957 – Kalivoda originálně vstoupil do kontextu soudobého bádání o středověkém myšlení a české reformaci.

Následnou výkladovou systemizací je více než pětisetstránková monografie Husitská ideologie (1961), nepochybně první tvůrčí Kalivodův vrchol. Základem monografie byla stejnojmenná, původně dvousvazková kandidátská práce z roku 1958. Jedná se o práci stojící na půdě filosofické medievistiky, která přispěla k myšlenkovému a metodologickému tříbení marxistické filosofie a historiografie první poloviny šedesátých let. Kalivoda v ní vyslovil neotřelou tezi, že husitství nebylo jen jedním z několika středověkých revolučních hnutí, jež ukazovala na krizi feudalismu, ale že šlo o první raně buržoazní revoluci, která o sto let předstihla německou selskou válku. Jana Husa interpretoval jako principiálního kritika společenských zlořádů a církevních nemravností, jenž neopustil své náboženské představy a chtěl feudalismus reformovat. Naproti tomu táborskou revoluční ideologii už chápal jako radikální kritiku, která se ocitla v nesmiřitelném rozporu se stávajícím společenským uspořádáním.

Teze o husitství jako raně buržoazní revoluci nebyla dějepisci ani filosofy zdaleka přijímána neproblematicky. Naopak, doma i v zahraničí se rozvinuly diskuse, v nichž byla Kalivodova koncepce hodnocena kriticky až odmítavě. K jejím domácím odpůrcům patřili zejména historici Josef Macek, tehdejší ředitel Historického ústavu, a František Graus, vlivný šéfredaktor neméně vlivného Československého časopisu historického. Oba, třebaže se dovolávali marxismu a proklamovali vědeckou i společenskou potřebnost marxistického dějepisectví, odmítli Kalivodovo tvůrčí myšlení, navazující v nejednom ohledu spíše na meziválečnou intelektuální tradici (Kalivoda ve své knize výslovně uvádí spis Kurta Konrada, který vyšel knižně až v roce 1964 pod názvem Dějiny husitské revoluce). Ve své argumentaci se Kalivoda opíral o Marxův postřeh, že předpoklady buržoazní ideologie vznikly už ve fázi předkapitalistické zbožní výroby a jsou odrazem rozporů pozdně feudální socioekonomické dynamiky, která sice ještě není dynamikou kapitalistickou, ale už takříkajíc vykračuje za obzor feudálního uspořádání. Husitství se tak v Kalivodově chápání stává historicky významným článkem v delším řetězci složitého procesu přechodu evropské středověké společnosti ke kapitalismu.

S Kalivodou ovšem nepolemizovali jen za­­stánci ideologického mainstreamu. Například Milan Machovec mu vytkl údajně jednostrannou „intelektualizaci“ výkladu, která prý vede ke „zfilosofičťování nefilosofického“ a k nedocenění třídně­-ekonomických podmínek a zá­­jmů. Kalivodova reakce na Machovcovu výtku je příznačná pro jeho pojetí dialektiky, zejména dialektického vztahu mezi nadstavbou a základnou, který tvoří neuralgický bod marxistické teorie. Kalivoda zdůrazňuje význam nadstavby – kam patří všechny intelektuální výkony včetně filosofie a ideologie – jako vrstvy, v níž jsou historicky vyjadřovány třídně­-ekonomické podmínky a zájmy. Historik ani filosof nemůže od nadstavby odhlédnout, zredukovat ji na filosofickou či ideologickou slupku, a „nahou“ základnu prostě jen popsat. To by byla nedialektická jednostrannost, která by ve jménu „objektivního“ popisu základny nedocenila význam nadstavby v její historické dynamice a společenských či poznávacích funkcích.

Machovec nicméně ještě upozornil, že Husitská ideologie otevírá otázku vztahu husitství jako raně buržoazní revoluce a české reformace. Této i dalším otázkám se pak Kalivoda věnoval též v průběhu osmdesátých let, kdy propracovával své pojetí „dlouhého trvání“ české reformace, do níž zahrnul také monumentální všenápravné dílo Jana Amose Komenského. Komenský se pro Kalivodu stal klíčovou osobností evropského myšlení jakožto představitel jedné z linií utopické tendence, podle níž vede cesta k emancipaci a humanizaci přes vzdělávání a sebezdokonalování. Tím Komenský předjímá program německého osvícenství. Ve studii Emancipace a utopie (1987, německy už 1982) Kalivoda interpretuje Komenského jako postavu stojící na rozhraní epoch: mezi utopií a emancipačním ideálem coby časově určeným projektem zaměřeným na budoucnost.

Avantgarda a integrační tendence

Druhý tematický okruh Kalivodova díla tvoří texty o české avantgardě, její teorii a umělecké praxi. Jak bylo řečeno, Kalivoda měl k avantgardě osobně blízko a tato jeho osobní zaujatost nalezla svůj výraz v řadě textů, v nichž se pokoušel o teoretické zhodnocení a domýšlení avantgardních koncepcí. Podobně jako jeho generační vrstevník Vratislav Effenberger se rovněž Kalivoda pozastavuje nad původností a specifičností české avantgardy v kontextu avantgardy evropské. V šedesátých letech 20. století byl fenomén avantgardy, po letech zamlčování a opatrného přešlapování, konečně znovu vpuštěn do literárněhistorických výkladů a široce diskutován. Některá avantgardní díla byla zpřístupňována čtenářům. Nositelem či přímo ztělesněním oné původnosti a specifičnosti české meziválečné avantgardy byl podle Kalivody její vůdčí teoretik a programový kritik Karel Teige. V polovině šedesátých let Kalivoda kromě jiného akcentuje propojení avantgardních programových snah o osvobození lidské tvořivosti s hlubokým teoretickým základem, založeným na marxistické filosofii. Konkrétně Teigovo dílo tak není pouze příspěvkem k avantgardní teorii, nýbrž také svébytnou marxistickou reflexí moderní skutečnosti, na niž sám Kalivoda poměrně úzce navázal.

V článku Avantgarda a humanistická perspektiva z roku 1965 obhajuje Kalivoda avantgardní projekt nikoli z hlediska tehdy převažující historické rehabilitace a „znovuobjevování“ avantgardy jako „zapomenuté“ tradice moderního českého umění. Tato dobově pragmatická perspektiva mu nestačí. Obhajuje avantgardu především jako stále živou výzvu k osvobození člověka a humanizaci skutečnosti. Podle Kalivody nelze avantgardu kriticky odbýt tím, že se na Západě stala asimilovanou součástí poválečného buržoazního umění. Meziválečná avantgarda podle něj totiž nebyla „uměním v běžném slova smyslu“. Šlo o marxisticky založenou analýzu lidské existence a tvořivých sil člověka, o esteticko­-antropologickou formulaci emancipačního ideálu – člověka svobodného ve své tvorbě a svou tvorbou se osvobozujícího od represivních forem společenského systému. Kalivoda byl přitom přesvědčen, že v avantgardních snahách lze organicky pokračovat.

Později, po roce 1968 a v osmdesátých letech, podobné přesvědčení sice už takto otevřeně neformuloval (totiž neformuloval je s bezprostředním ohledem na „současnost“), nicméně význam avantgardy v kontextu emancipačního myšlení nikdy nezpochybnil. Můžeme naopak říct, že Kalivodovi byla blízká Teigova integrační tendence spojit marxistickou analýzu, humanismus avantgardy a ideál emancipace s průlomem do skutečnosti. V představě této kauzality byl na rozdíl od vzpomenutého Vratislava Effenbergera víceméně přímým Teigovým následovníkem. Mnohem skeptičtější Effenberger podrobil kritice názor, že pokrok ve vědě, technice stejně jako v umění spěje k osvobození člověka. Uvedený názor totiž spočívá na předpokladu, že vývoj nutně probíhá v určitém – progresivním – směru. Nejde však o žádnou objektivní nutnost, říká Effenberger, nýbrž o dodatečnou interpretačně­-ideologickou konstrukci. A intelektuálními výrazy podobných konstrukcí jsou podle Effenbergera právě integrační tendence ve filosofických systémech, jaké můžeme zaznamenat jak u Teiga, tak u Kalivody, včetně Kalivodovy progresivistické interpretace moderní duchovní skutečnosti.

Moderní duchovní skutečnost

Po rozsáhlé Husitské ideologii je druhým vrcholem Kalivodovy myšlenkové tvorby ­útlejší, avšak hutná kniha Moderní duchovní skutečnost a marxismus (1968). Skládá se ze tří kapitol či studií, které jsou sice tematicky jasně vymezeny, přesto však tvoří logický celek, který vykazuje viditelnou integrační tendenci. Tato integrační tendence se projevuje v rovině předmětu, tj. v uchopení duchovní skutečnosti jako dynamické totality, k níž se přistupuje prostřednictvím kritických zhodnocení dílčích přístupů a myšlenkových koncepcí, a také v rovině filosoficko­-metodické: zmíněná kritika přístupů a koncepcí je vstřebána a dialekticky přetvářena v integrální součást Kalivodova heterodoxního marxismu. Kalivoda si ve své knize postupně všímá tří sfér materialisticky pojímané duchovní skutečnosti: estetična, psychické, respektive psychosociální vrstvy a ideologie. Analýza a interpretace těchto tří sfér obsahuje kritické vyrovnávání se s dosavadními, vědecky či historicky relevantními formami jejich teoretického zprostředkování. V případě estetična jde o vyrovnávání se s Mukařovského strukturální estetikou, v případě psychické či psychosociální vrstvy o Freudovu psychoanalýzu a v případě ideologie o ideologii libertinismu. Tato trojnásobná kritika nicméně opět neztrácí ze zřetele ani nosný sebekritický moment – kritiku vlastní marxistické pozice.

Ve studii Dialektika strukturalismu a dialektika estetiky je strukturální estetika Jana Mukařovského kladně zhodnocena jako účinný pokus o likvidaci estetiky hegelovské, pro niž je – zhruba řečeno – estetično jakýmsi přívěškem metafyziky. Kalivoda tím samozřejmě útočí na marxistickou estetiku, respektive na tu její část, která se nevymanila z Hegelova pojetí a která v umění hledá „obsahy“, zatímco význam a funkci „formy“ vnímá jako cosi druhotného nebo téměř nepodstatného. Obdobně ve studii Marx a Freud Kalivoda na jedné straně kritizuje freudovské oddělování principů smrti (Thanatos) a principu plození (Erós), jejichž protikladnost vidí naopak jako vzájemně podmíněnou. Na straně druhé mu ale právě psychoanalýza umožňuje odhalit elementárnější rovinu základny. Lidská praxe není určena jen ekonomickou produkcí, ale má svou hlubší, „biopsychickou“ vrstvu. Kalivoda tak podobně jako Herbert Marcuse spojuje psychoanalýzu s marxismem, pokračuje však ještě dál. Inspirován úvahami Bohuslava Brouka o nerepresivní sublimaci, dospívá Kalivoda k pojetí kultury a civilizace, které nejsou jen represí, nýbrž současně obohacují lidskou libidinozitu. V uznání této ambivalence kultury a civilizace spočívá jeden ze základních kamenů Kalivodovy materialistické koncepce duchovní skutečnosti, která má regulativní i emancipační aspekt.

V závěrečné studii Marxismus a libertinismus je otevřena otázka lidské svobody. I zde se Kalivodovo dialektické uvažování projevuje jednak v nedogmatickém uznání ambivalentnosti a leckdy paradoxnosti dějinného působení sledovaných idejí (například jakobinismus byl svým původem nepochybně buržoazním produktem, jeho politický ­smysl však Kalivoda dešifruje jako antikapitalistický), jednak v uznání libertinismu jako důležitého zdroje Marxova pojetí lidské emancipace. Dalším pozoruhodným momentem Kalivodovy úvahy je jeho uznání romantismu, který je sice „nerea­­listický“, „iluzivní“ a „utopický“, zároveň však přispívá k sebepoznání marxismu a osvětluje cestu k pojetí emancipace revoluční cestou. U samého Marxe pak Kalivoda sleduje, v čem je ještě utopičnosti jakobinismu, respektive romantismu v rané fázi svého díla poplatný, v čem je poplatný abstraktnímu (metafyzickému) ideálu osvobození, a v čem toto pojetí naopak překračuje a překonává – jinými slovy, v čem Marxova dialektika přispívá k likvidaci metafyzického myšlení.

Kalivoda dnes

Dílo Roberta Kalivody představuje výraznou hodnotu českého myšlení 20. století. Vstoupilo i do zahraničního kontextu: Husitská ideologie vyšla v němčině (1976) a titul Moderní duchovní skutečnost a marxismus se dočkal hned několika překladů, včetně slovinštiny (1969), němčiny (1970) nebo italštiny (1971). Do jaké míry je aktuální dnes? Na tuto zdánlivě banální otázku se těžko hledá odpověď, protože otázky i odpovědi jsou neodlučně vpleteny do konkrétní historické situace. A historické situace jsou nezastavitelně proměnlivé. Naše čtení Kalivodových textů není a nemůže být naivní v tom smyslu, že nebude zpochybňovat jejich nejzákladnější filosofická východiska. Kalivodovo dílo můžeme číst skepticky, nostalgicky či ironicky jako již uzavřenou kapitolu z dějin marxistického myšlení nebo optimisticky jako úctyhodný a stále živý výsledek duchovní práce angažované v proměně skutečnosti. Můžeme ho číst jako modernistický text nebo jako výzvu ke kritice rozporné současnosti. Ani mnohost čtenářských možností však nemůže zastínit ústřední otázky, jimiž se Kalivoda zabývá. Patří k nim i otázka lidské svobody a možností jejího plného rozvinutí. V již citované studii Emancipace a utopie najdeme slova, jimiž filosof shrnuje jeden z obsahů Marxova emancipačního ideálu: „Ideál všestranně rozvinutého člověka se stává současně negací egalitního rovnostářství. Komunismus se pokládá pouze za historickou podmínku tohoto stavu. Hlavním cílem je tedy totální humanismus, nikoli komunismus.“ Jsou to slova, která vystihují i směr Kalivodova myšlenkového úsilí.

Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Text vznikl v rámci programu Evropa a stát mezi barbarstvím a civilizací, Strategie AV21.