Jsem Hashish Thaçi

„Mám v kapse tabulku čokolády/ ale není to Milka/ dva blunty tlustý jako Twix/ Hashish Thaçi woah/ jsem Hashish Thaçi woah,“ rapoval kosovskoalbánský rapper Buta před čtyřmi lety do surového trapového beatu v sarkastické „poctě“ kosovskému prezidentu Hashi­movi Thaçimu. Dosavadní kariéra pěta­dvacetiletého hudebníka připomíná klasický rapový příběh o cestě nahoru. Buta, vlastním jménem Betim Januzaj, pochází z Ferizaje na jihovýchodě Kosova, v rozhovorech popisuje své obtížné dospívání v neúplné rodině, konflikty s místními pouličními gangy a pozdější studium marketingu v Prištině, kde údajně přežíval s rozpočtem dvě eura na den.

Od undergroundových hitů Kqyre (2012), 200 kmh (2014), Per Trip (2015) nebo citovaného Hashish Thaçi se Buta dostal přes konceptuální mixtapy Pranvere / Vere ’17 (2017) a Vjeshte / Dimer ’18 (2018) ke spolupráci s rap­pery, jako jsou Ledri Vula, S4MM nebo Gjiko, kteří mají mnohem blíže k mainstreamu než on sám. Po vyloženě popových tracích typu Merri Merri (2018) nebo My Bro (2019) by se mohlo zdát, že Buta vyměnil kousavou a agresivní kritiku systému za pohodlnější život popové hvězdy. Rap je ostatně u mladé albánské populace, soustředěné kromě Albánie a Kosova zejména v Severní Makedonii, Řecku a Itálii, zřejmě nejpopulárnějším hudebním žánrem současnosti. Výrazně rytmizovaná albánština se navíc k moderním trapovým beatům hodí možná více než kterýkoli jiný jazyk kontinentální Evropy. V rozhovoru pro web Prishtina Insight se Buta svěřil, že jeho ambice sahají výše a těší ho představa, že by jeho tvorba mohla oslovit i zahraniční publikum, které vůbec neumí albánsky a bude fascinováno hlavně flow a zvukem.

Podvratný cunnilingus

Mezi mnoha zaměnitelnými postavami mainstreamového albánského rapu Buta nepochybně vyniká, protože se nezaměřuje pouze na přejímání západních trapových vzorů ani na využívání ukolébavých středomořských melodií, které jsou v albánském rapu značně populární. Za jeho velkou popularitou stojí hlavně to, že přišel se specifickým rukopisem, využívajícím často minimalistické beaty lokálních producentů. Zdá se, jako by Buta kritizoval tradiční podoby žánru, který se v albánském podání často uzavírá do plážové pohody a do oslav heteronormativní sexua­lity, na což výstižně upozornil Adem Ferizaj v článku Albanian rap and hyper­-masculinity na webu OpenDemocracy: když Buta rapuje o tom, jak jazykem uspokojil svou dívku nebo že se jeho přátelé flákají po městě s lesbami, má to v silně maskulinním žánru, který obvykle sexualitu uchopuje zcela jednoznačně, dosti podvratný účinek.

Zároveň je třeba říct, že Buta rozhodně není prvoplánově angažovaný rapper; sám ostatně ve své tvorbě nic politického neshledává. Otázky týkající se angažovanosti či političnosti, o nichž se občas mluví, jako by snad šlo o nějaké ingredience, které by bylo možné do rapu „přimíchat“, totiž v reáliích západního Balkánu nedávají valný smysl. Tamní rap často bývá politický a angažovaný i bez explicitních gest či prohlášení. Když Buta rapuje, že tabulka hnědé hmoty, kterou má v kapse, není Milka, nejde o žádnou stylizaci, ale popis všedního dne. V rozhovoru pro server Balkanist říká: „Nemyslím si, že by v tom bylo nějaké politické poselství. (…) V Tiraně jsme tehdy s přáteli dělali hašiš každý den. Říkal jsem si, doprdele, jsem Hašiš Thaçi, prezident toho všeho.“ Pseudonym odkazující na jméno kosovské hlavy státu neskrýval žádnou sofistikovanou kritickou pozici, šlo zkrátka o jedno z mnoha rapperových jmen. K popularitě zemitého tracku ale nepochybně přispělo načasování – vyšel totiž současně s vypuknutím aféry Pronto 2. Ta souvisela se zveřejněním odposlechů a výrazně zamávala s popularitou Thaçiho domovské Demokratické strany Kosova (PDK). Potvrdilo se, že její nejvyšší představitelé navazují klientelistické vztahy s velkým kapitálem, ovlivňují výběrová řízení, ovládají vedení policie i mnohá média a dosazují své lidi do důležitých funkcí na ministerstvech, univerzitách či ve veřejných institucích.

Dealování, nebo emigrace?

Loňský track Edi Rama, který výrazně navázal na popularitu hitu Hashish Thaçi, ukázal, že Butův příklon k mainstreamu a fascinace úspěchem nakonec nemusí být překážkou invenci. Samplovaný hlas albánského premiéra Ediho Ramy, který říká „droga droga, mafia mafia, krimi krimi“, jako by si s krutou ironií pohrával se stereotypem, jemuž jsou Albánci vystaveni jak „u sebe“ na Balkáně, tak i v ostatních částech Evropy. Zdá se totiž, že v západobalkánské realitě nedává otázka, zda zůstat v undergroundu, nebo flirtovat s popem, velký smysl. Úspěch je hlavní cíl a počítá se zejména ten mezinárodní. V tom se ostatně rapová etika neliší od toho, jak si mnoho lidí na Balkáně představuje ideální budoucnost: úspěch v zahraničí bývá často jedinou možností, jak zabezpečit sebe a své blízké.

Kosovo bylo jednou z nejchudších provincií bývalé Jugoslávie a v mnoha ohledech jí zůstalo i po jejím rozpadu. Obtížná situace se vyhrotila na konci devadesátých let, kdy kvůli krvavým konfliktům Kosovo opustily stovky tisíc lidí. Ani pozdější samostatnost – stále mnoha státy neuznávaná – nikdy nepřinesla slibovanou vlnu prosperity. Velkým problémem je vysoká nezaměstnanost, která se týká zejména mladých lidí. Emigrace mladších věkových skupin se nezastavila ani po roce 2000, kdy v regionu skončily etnické války. Klišé o Kosovu jako drogovém doupěti Balkánu je tak přímo spojeno s neblahou ekonomickou situací – není divu, že mnoho místních lidí bere situaci do svých rukou, protože dealovat drogy často představuje příležitost, jak se dostat ven z koloběhu nezaměstnanosti a determinující rodinné příslušnosti, jež zásadně určuje životní vyhlídky a pracovní uplatnění lidí, kteří nechtějí zemi opustit.

Z Evropy se stává Balkán

V Albánii je situace ohledně nezaměstnanosti o poznání lepší, přesto je politická situace vypjatá; například v roce 2019 byla vláda Ediho Ramy terčem mnoha protestů. Budoucnost země je však závislá na očekávaném členství v Evropské unii, které Rama v Albánii zaštiťuje. V souvislosti se současnou krizí EU se však objevuje otázka, zda stávající členové vůbec stojí o rozšiřování Unie, jak se ukázalo při francouzském vetu přístupových rozhovorů Albánie a Severní Makedonie na počátku letošního roku nebo v atmosféře brexitu a dalších zvažovaných odchodů. Tu loni velmi výstižně glosoval sám Rama pro britský deník Guardian: „Myslím, že jsme se dostali do značně obtížné situace. Předtím byla Evropská unie dobrá, zatímco my jsme byli ti špatní, teď se zlepšujeme, ale EU se dostává do problémů. (…) To, co se odehrává v Británii, má velmi balkánský nádech. Nejdřív se Britové s EU dohodli, pak se zase rozhádali, režim na hranicích měl být formální, pak zase striktnější a nakonec se nedohodli vůbec. To je Balkán! Připomíná to spíš parlament v Bosně. Snažíme se přiblížit Evropě, zatímco z ní se stává Balkán.“

Tracky jako Hashish Thaçi a Edi Rama jako by předpovídaly nejen blížící se pád obou politiků, ale i destruktivní proměnu všech podob tradiční politiky napříč Evropou. Ukazuje se, že rap nikdy nelze vnímat odděleně od politické sféry, i když třeba explicitně politický není, nebo se od politiky sám distancuje. Butova tvorba není angažovaná v tradičním smyslu, místo toho podněcuje radostný nihilismus, který oslavuje rozklad všech starých politických struktur a nedělá si velké vrásky z budoucnosti. Byť se to leckomu zdá nejspíš málo, takový postoj může být nakonec cennější než zakládání nových partají.

Autor je hudební publicista.