Hudební cena Vinyla letos vstupuje do svého devátého ročníku. Jednoho ze dvou jejích zakladatelů jsme se zeptali, jak může existence ceny prospět hudební komunitě a zda je při posuzování důležité žánrové hledisko. Hovořili jsme také obecněji o institucionální podpoře hudby.
S jakými motivacemi jste v roce 2011 zakládali hudební cenu Vinyla? Jaké jste si stanovili cíle a nakolik se vám je povedlo splnit?
Na počátku byla frustrace a nadšení. Frustrace z toho, jak fungovala cena Anděl. A nadšení fanoušků podporujících hudební komunitu. Dobře jsme s Pavlem Uretšlégrem, spoluzakladatelem Vinyly, věděli, do čeho jdeme, a neměli jsme přehnaná očekávání. Primárně jsme chtěli vytvořit transparentní a od všech tlaků oproštěnou platformu, která bude schopná skutečně odborně reflektovat dění na tuzemské klubové scéně. Děláme to skoro už deset let – po kouskách rozšiřujeme záběr a v rámci doprovodného programu vozíme zajímavou hudbu do regionů.
V čem doprovodný program spočívá?
Vybíráme hudební projekty – ne vždy musí být nominované nebo oceněné Vinylou – a pořádáme jim koncerty v místech, kde by si je lokální promotéři nemohli sami dovolit, protože by se jim to ekonomicky nevyplatilo, a pokud přece, tak pouze v případě, že by kapela hrála jen za cesťák. Zatím to testujeme v Jihomoravském kraji – musíme se ujistit, že to budeme zvládat vedle svých běžných pracovních povinností, ale chceme to dělat ve větším měřítku. Když jsme do Veselí nad Moravou, odkud s Pavlem pocházíme, přivezli Kalle, lidé se uhranutě podivovali: „Tohle je vážně česká kapela?“ V tu chvíli bylo jasné, že to má smysl. Loni jsme uspořádali i cyklus přednášek o hudbě a plánujeme v tom pokračovat.
Co by měla Vinyla oceněným v ideálním případě přinést?
Velmi rychle jsme od hudebníků začali slýchat, že jim někdo nabídl koncert, protože je objevil prostřednictvím Vinyly, která má větší šanci proniknout do mainstreamových médií než jednotlivé kapely. Cena v jistém smyslu funguje jako rozcestník a barometr kvality. Samotné ocenění je spíš symbolické, nemůžeme vítěze finančně obdarovat, ale přál bych si, abychom jim mohli nabídnout třeba prostor v profesionálním studiu nebo supervizi zkušeného producenta, což by je mohlo posunout dál. Bez výrazného impulsu se více méně opakuje stále stejný scénář: kapela natočí dobrou desku, objede v létě festivaly a na konci prázdnin jsou její členové bez dovolené a s honorářem, který sotva pokryje ušlou mzdu.
V charakteristice na webu se lze dočíst, že cílem Vinyly je „přispět k popularizaci hudby“. Opravdu si myslíte, že v dnešní době, kdy je hudební oblast značně roztříštěná, je možné hovořit o hudbě takto obecně? Osobně mi žánrové hledisko přijde na obtíž a snažit se ho narušovat považuji za to nejlepší, co se pro hudbu dá udělat. Když ale jde o posuzování hudební tvorby, není namístě respektovat fakt, že žánrové hranice reálně existují?
Můžete uspořádat kulinářskou soutěž, v níž budou všichni vařit guláš. Anebo necháte kuchařům volnou ruku, aby udělali to nejlepší, co dokážou. Oba přístupy jsou legitimní, ale nám je bližší ten druhý. Osobně žánr vnímám spíš jako pomocné označení, které nic neříká o kvalitě či invenčnosti konkrétní nahrávky. Navíc je čím dál těžší hudební tvorbu žánrově ukotvovat, a proto je podle mě trvání na žánrech spíš ke škodě věci – podporuje stereotypní uvažování o hudbě.
Zeptám se jinak a konkrétněji: dokáže porota, v níž převažují publicisté z okruhu časopisu Fullmoon a Radia Wave, adekvátně a fundovaně posoudit hudbu, jíž se zmíněná média věnují jen velmi okrajově, pokud vůbec – například soudobou vážnou hudbu, jazz, experimentálně zaměřenou tvorbu nebo volnou improvizaci?
Vážná hudba – a nebál bych se do této škatulky přiřadit i jazz, protože periodika o vážné hudbě zpravidla jazz reflektují – je kategorie sama pro sebe, jelikož má silně rozvinutou institucionální infrastrukturu: systém vzdělávání, hudební vědu, profesionální tělesa i renomé v zahraničí. Klubová scéna má proti tomu směšně titěrné zázemí a k jejím nejdůležitějším pilířům patří právě Fullmoon a Radio Wave. Obě média navíc mají minimum kmenových zaměstnanců, takže nevytvářejí homogenní ideologii – lidé, kteří tam přispívají, mají své další aktivity. A proto se nebojím, že by se Vinyla nějak uzavírala.
Cena Anděl, vůči níž se vymezujete, se dělí na hlavní část, zahrnující dejme tomu střední proud, a vedlejší ceny, jež se udělují v několika žánrových kategoriích. Záběru Vinyly nejvíce odpovídá kategorie „alternativa a elektronika“, což mimo jiné implikuje, že žánrová část ceny Anděl pokrývá podstatně větší výsek současné menšinové hudby. Chápu, co vám vadí na hlavních kategoriích této ceny, ale pokud jde o žánrové Anděly – nekopíruje jejich rozvržení nakonec dost věrně situaci současné hudby?
Zase jsme zpátky u žánrů… Mně prostě přijde zajímavější kouknout se na scénu jako na co největší celek a vytáhnout z něj ty nejzajímavější počiny bez ohledu na žánr. Ceny Anděl pomohly vytvořit hudební propast: na jedné straně je tu velkolepý vyhlašovací večer s osvědčenými hvězdami v televizi, na druhé straně alternativa, respektive několik žánrových kategorií, na okraji mediální pozornosti. Přitom i alternativa – a mně se toto označení opravdu nelíbí, protože automaticky podsouvá cosi podezřelého – dokáže vyprodukovat normální, líbivé písničky, které by při troše dobré vůle snesli i posluchači Radiožurnálu. Když dnes vaši hudbu zahraje Radiožurnál nebo Frekvence 1, v podstatě to, řečeno s trochou nadsázky, znamená, že nestojí za nic. To nepovažuji za dobrý stav.
Některé hudební scény fungují striktně na principu DIY a programově odmítají granty a dotace. Je podle vás institucionální podpora menšinové hudby – od státu, krajů, měst či různých nadací – důležitá?
Oba přístupy jsou důležité a napomáhají pestrosti scény. Režim DIY je odolnější vůči systémovým otřesům: bude fungovat, i když vyschnou granty. Chtěl jsem říct, že je také svobodnější, ale vlastně není, protože tady zase funguje „dozor“ komunity, která se kvůli výkladu a dodržování principů často dostává do malicherných, skoro až sektářských sporů. V grantovém režimu je zase možné lépe posouvat úroveň scény; nemůžou to přece pořád všichni dělat na koleně, ve volném čase a jako koníček. S potěšením sleduji, kolik se v posledních letech objevilo malých příjemných festivalů, jejichž program netvoří „pivní“ kapely. A to bez grantů dost dobře nejde.
Myslíte si, že český grantový systém funguje dobře? Je podle vás nějaká hudební oblast protežována a jiná naopak opomíjena? Na výsledcích grantů ministerstva kultura v kategorii „alternativní hudba“ je třeba zarážející dominance projektů zaměřených na jazz…
Jazz se konstantně drží na horních příčkách – mnozí hodnotitelé jej zřejmě automaticky zařadí do kolonky vysokého umění –, kdežto jiné žánry se musí pořád obhajovat. Obecně si myslím, že na prvních deseti příčkách by měla být větší pestrost, a také by se dalo polemizovat o samotném bodovém hodnocení jednotlivých projektů. Ale to jsou spíš drobnosti, hlavní je, že grantové řízení má jasná, transparentní pravidla v podobě odborných komisí. Horší je, kolik se rozdělí peněz: podle mě je to směšně málo. Nakonec se všechny akce nějak uskuteční, ale často na hranici fyzických i finančních možností pořadatelů.
Také mi vadí nesystémová podpora kultury, respektive zaměňování hodnotných projektů a jakéhosi kulturního developmentu. Takovým příkladem je třeba festival Soundtrack v Poděbradech, za nímž stojí člen Lucie Michal Dvořák. Festival na ministerstvu kultury skončil mezi nejhůře hodnocenými projekty – oprávněně, jde totiž o ryze komerční akci. Jenže VIP pořadatelé si vždycky nakonec nějakou cestičku najdou… A tak byl Soundtrack podpořen blíže nespecifikovanou částkou a bez dalšího vysvětlení ze zdrojů určených na „zajištění bezpečnosti měkkého cíle“. Velkou, opravdu velkou vůli mnoha orgánů státní správy tomuto festivalu pomoci ukazuje i registr smluv [hlidacstatu.cz]. Člověk se neubrání dojmu, že podobné akce se konají hlavně proto, aby se politici mohli předvést na pódiu.
Angažujete se v hudební sféře i jinak než organizací Vinyly?
Kolega Pavel Uretšlégr je zároveň ředitelem hudebního festivalu Beseda u bigbítu – ostatně to je také důvod, proč tenhle rozhovor dělám jen já, on se zrovna musí věnovat festivalu. Hodně lidí, zejména v regionu, si myslí, že Beseda je podnikatelský projekt. Podnikatelský projekt je to, když ve vedlejší vsi navezou k fotbalovému hřišti tatrovku písku, míchají mojito, pouštějí Michala Davida a říkají tomu Havajská noc. Beseda je po skončení festivalu ráda, když zaplatí všechny faktury. Každopádně oba známe hudební scénu z více stránek.
Tomáš Grombíř (nar. 1978) se spolu s Pavlem Uretšlégrem podílel na vzniku hudebních cen Vinyla, které byly koncipovány jako protiváha ke komerčně zaměřeným oceněním a udělují se od roku 2012. Živí se jako scenárista. V roce 2016 vydal román Jedničky a nuly, aktuálně pracuje na dalším textu.