Hanobení postmoderny

Britský historik Richard J. Evans se zařadil mezi přední představitele oboru především díky svým knihám o německých dějinách. Věhlasu mimo historickou obec dosáhl v devadesátých letech, když figuroval jako soudní znalec v procesu s historikem Davidem Irvingem. Ten se domáhal náhrady škody za urážku na cti od historičky Debory Lipstadtové, jež jej označila za antisemitu a popírače holocaustu. Evansova znalecká zpráva u nás vyšla pod názvem Lži o Hitlerovi (2001, česky 2011). Rovněž jsme se dočkali překladu prvních dvou dílů Evansovy životní syntézy, trilogie o hitlerovském Německu (2003–2008, česky 2006 a 2009). Loni k uvedeným překladům nakladatelství Argo přidalo čtvrtý titul, práci Na obranu historie (In Defence of History, 1997). Kniha není žádnou novinkou, v originále vyšla už v devadesátých letech. Ale přestože odráží debaty, jež otřásaly oborem v posledních dvou dekádách minulého století, zachovává si svůj význam dodnes. Lingvistický obrat je v historiografii stále nosným přístupem a Evans, který si do té doby na teoretizování o minulosti příliš nepotrpěl, se v knize pokusil s impulsy vzešlými z tohoto směru vyrovnat z pozice praktikujícího historika.

Úvahy zkušeného praktika

Bude­-li čtenář hledat teoretickou preciznost a hlubokomyslnou analýzu poststrukturalismu, dočká se zklamání. Sám Evans musel pod palbou následných kritik opakovaně připustit, že jeho znalosti nejsou k tomu, aby mohl k podobné analýze fundovaně přistoupit, dostatečné, jakkoli je jeho kniha především polemikou s postmodernistickými přístupy v dějepisectví. Pokud však budeme jeho práci číst jako úvahy zkušeného praktika, který má za sebou úctyhodné počiny a snaží se obhájit legitimitu svého oboru i pro budoucnost, pak v jeho knize nalezneme ledacos přínosného.

Na tuzemské čtenáře, kteří si před nedávnem vyslechli hysterické a většinou zcela mimoběžné monology o soše maršála Koněva, pomníku vlasovcům či obnově mariánského sloupu v Praze, pak četba Evansových reflexí může působit jako hotový balzám na duši. Jsem si jistý, že leckdo z těch, co se v oněch půtkách zaštiťovali hesly o „historických pravdách“ a „znásilňování dějin“, by se nad Evansovou Obranou historie chytil za nos, ať už patřil ke kterémukoli z táborů soupeřících o dominanci ve veřejném prostoru – tedy za předpokladu, že by byl pro jednou schopen určitého nadhledu a odstupu od svých ideologických preferencí.

Sám Evans si ostatně knihou nadělal řadu nepřátel, protože o uctívaných osobnostech jednotlivých soupeřících proudů dějepisectví nemluví s „náležitou“ úctou. Sympatický je fakt, že k pozdějším vydáním – včetně tohoto českého – doplnil rozsáhlý doslov, v němž se vyrovnává s názory recenzentů zvučných i méně zvučných jmen. Ovšem spíš než aby obrousil hrany sporů, si svou uštěpačností udělal řadu dalších nepřátel.

Střední cesta

Z hlediska tématu není Evansova kniha nijak originální. Řeší se v ní konflikty, které sužují dějepisectví nejpozději od konce 19. století, a možná odnepaměti: jde o spory o objektivismus a relativismus, teorii a empirii, determinismus a voluntarismus, vědu a poetiku. I když Evans připouští pluralitu možností, jak vybírat a interpretovat události a následně z nich konstruovat příčinný příběh, relativismus přijímá jen ve velmi omezené míře. V konfliktu, který shrnuje slovy: „Jádro sporu spočívá v tom, že někteří teoretikově věří, že tento výběr je z velké části daný narativy a strukturami existujícími v minulosti samotné, zatímco jiní jsou přesvědčení, že jej určuje sám historik“, má nepochybně blíže k prvně jmenovaným.

Otázkám teorie a empirie se autor příliš nevěnuje. I zde však usiluje o nalezení jakési střední cesty mezi mlýnskými kameny. Je mu blízký důraz na empirickou jedinečnost, i když ani zobecnění se neštítí, je­-li metodologicky obhajitelné. V souladu s popperovskou tradicí však kategoricky odmítá možnost odhalení dějinných zákonitostí, podle nichž by nám poznání minulosti umožnilo předpovídat budoucnost. A tím je částečně zodpovězena i další dichotomie: Evans má blíže k chápání aktéra jako tvůrce dějin, nikoli však ve smyslu elitářské politické historiografie 19. století. Když zdůrazňuje klíčovou úlohu lidského jedince jako aktivního tvůrce významů, vychází vstříc lingvistickému obratu.

Nejméně snadno se lze vypořádat s poslední dichotomií vědy a poetiky. Evans působí až jako provokatér, když soustavně vyzdvihuje kladné dědictví Leopolda von Ranke, což musí na odpůrce působit jako červený hadr. Jenže Evans si z německého historiografa bere v podstatě jediné, a sice pečlivou, filologicky založenou kritiku pramene, jíž se v konfrontaci s postmoderním kreativním čtením nemíní vzdát. V tom zůstává věrný tradici historie jako vědy. Opakovaně však připouští, že dílo historika je v posledku poetické, když se odvolává na britského klasika sociální historie Georga M. Trevelyana, který sice vyzdvihoval rozsáhlé studium pramenů, ale dodával jedním dechem, že bez „největšího intelektu, nejvřelejší schopnosti lidského vcítění a nejmocnější představivosti“ pořádné historické dílo nevznikne.

Pragmatismus

V knize bohužel nalezneme řadu zjednodušených či zavádějících interpretací postmodernismu. Dobře je to patrné u pojmu „moc“. Evans s uspokojením poukazuje na významné postavení historika Geoffreyho Eltona v různých vlivných britských institucích, přičemž konstatuje, že Eltonovy výklady tudorovské Anglie neměly takový vliv, jaký by odpovídal jeho akademické moci. I elementární obeznámenost s dílem Michela Foucaulta přitom stačí, aby bylo zřejmé, že ke zpochybnění vazeb mezi mocí a věděním, na které postmodernisté s oblibou upozorňují, tudy nedospějeme. Podobně problematické je Evansovo nedomýšlení významu „jazyka“. Evans rozlišuje historickou událost a historický důkaz. V případě události předpokládá její existenci v minulosti v objektivistickém smyslu toho slova, přičemž důkazem se taková událost stává zařazením do příběhu. Evans souhlasí s postmodernisty, že historikové mají moc řadit události do podoby různých příběhů, aniž by si jeden mohl nárokovat větší pravdivost než jiný. Jaký má jazykový popis události vliv na porozumění, ovšem nechává Evanse lhostejným. Dokonce se zdá, že věří v možnost existence dokonalého jazyka, který zachytí událost samu o sobě. V této věci je však přesvědčivější jeden z vůdčích postmoderních historiků Patrick Joyce, který tvrdí, že události jsou neoddělitelné od diskursů, jež je utvářejí.

Čtenář by nicméně neměl zapomínat, proč Evans Na obranu historie napsal. Moc dobře si byl vědom toho, že lingvistický obrat obohatil naše porozumění minulosti a osvobodil intelektuálně ambicióznější historiografii ze sociálního determinismu. I když se řadě postmodernistů vysmívá, neznamená to, že by jejich výzvy nebral vážně. Vadí mu pouze fanatismus některých z nich a pragmaticky zvažuje důsledky jejich přístupu pro psaní dějin. Snaží se ukázat nebezpečí spočívající v devalvaci významu pramene a metod jeho interpretace. Pokud totiž v zatracování tradičního „pramenného fetišismu“ akademických historiků pokročíme příliš daleko, zůstane nám jako jediný arbitr pro posuzování kvality dějepisectví naše vlastní politické přesvědčení, což se jeví být v časech sociálních sítí velmi nebezpečné.

Autor je historik.