Lesní myšlení

Po lese chodí národ houbařů a chatařů, bloudící turisti, sváteční lovci a hospodařící lesníci. Chození po lese není to samé jako chůze lesem. Chůze lesem vyžaduje přijmout v prvé řadě bezúčelnost pohybu v neznámém terénu – je­-li toto oblíbené umění digitálního věku provozováno nikoli virtuálně, ale ve skutečnosti, najednou začne vypadat podezřele a snad i trochu bolí. Hlavně sebrat odvahu udělat první krok: překonat obavu, že pokud se vší obezřetnou rozvahou nastoupíme na startovní čáru, dojdeme k neodvratnému a naprosto nevypočitatelnému cíli, který pod kontrolou zcela jistě mít nebudeme.

Nikdo neví, co ho v lese čeká. Na cestu lesem se nelze nikdy dostatečně připravit, přestože chrámy outdoorového vybavení mluví o opaku. A do takové nejistoty se každému nechce. Chůze lesem klade otázky, pod kterými už není nic než bláto vlastní podstaty, do něhož je snadné zabřednout, a slať sebezpytování, v níž se dá lehce utopit: kým jsme, když nás trní, bodláky a jehličí izolují od kontextu společnosti, a čím je nám naše bezprostřední okolí? To je lákavé ještě méně. A jsou tu i další nepříjemnosti: jak jednáme sami vůči sobě, jak s nepřítomným druhým a jak se svým prostředím – přírodou, která se postupem staletí z úhlavního nepřítele proměnila ve svědka lidského růstu a nakonec v jeho oběť. Největším nepřítelem se stal člověk sám sobě a kruh se uzavřel.

Lesní chodec

Henry David Thoreau – známý především jako autor populárního misantropického návodu, jak se obejít bez společnosti, nazvaného Walden aneb Život v lesích (1854, česky 1902) – v eseji Chůze (1861, česky 1925) vytyčuje druhou základní podmínku tohoto modu bytí, v němž se ukazuje, co v nás je: „Jsi­-li připraven opustit otce i matku, bratra i sestru, ženu, dítě i přátele a nikdy je už nevidět, zaplatil­-li jsi svoje dluhy, napsal svou závěť a vyřídil všechny svoje věci a jsi­-li úplně volný, pak jsi připraven k procházce.“ Do lesa je třeba vstupovat s vědomím, že pokud se mu zachce, staneme se jeho součástí. A ještě hůře, po chvíli putování možná zatouží splynout s lesem samotný chodec. Jaké důsledky má pro kulturu ztráta zavedeného způsobu, jak se vědomě oddat něčemu radikálně nesouměřitelnému s každodenností (nikoli podlehnout moci), a co to o ní vypovídá?

Uprostřed lesa není nic podezřelejšího než identita a chůzí se tento jev jen násobí: „Chůzí unikáme samé představě identity, pokušení být někým, mít jméno a životní příběh,“ je přesvědčen foucaultovec a „filosof chůze“ Frédéric Gros ve své knize Marcher, une philosophie (Chodec a filosofie, 2009). V polycentricky strukturovaném prostoru, který obsahuje nesmírné množství nespočitatelně fragmentovatelných a vzájemně provázaných systémů, se viditelný obzor smršťuje na dosah ruky. Mozek lesního chodce vystavený něčemu natolik nepravděpodobnému spustí nouzový reboot, podvědomí obnoví základní nastavení a začne se vztahovat k pravému horizontu, který existuje v ideálním světě bez hranic. Namísto úzkosti se dostavuje dopaminem poháněné prozření – prostor kolem je nekonečný. Jde o podobný pocit, jaký asi zaplavuje astronauta ve volném vesmíru.

V nultých letech 21. století se vůbec vyrojilo hned několik pozoruhodných kulturně­-historických esejistických knih věnujících se tématu chůze: kromě Grosovy zpovědi, která si vysloužila pozornost kritiků od New York Times po Guardian, to byla bez přehánění kultovní kniha Wanderlust (2000) Rebeky Solnit, On Foot (Pěšky, 2004) Josepha Antonyho Amata či třeba výmluvným názvem opatřená práce The Lost Art of Walking (Ztracené umění chůze, 2008) Geoffa Nicholsona. A žádná z nich se bez lesního prostředí neobešla.

Motorizovaný pohyb

Wanderlust, výšlap, po němž zčervenají tváře – i to je vítaný začátek možného obratu, neplánovaný piknik v půlce cesty k plnosti lesa. Oproti tomu jízda a fascinace rychlostí je fascinací prázdnotou, jak píše v Americe (1986, česky 1998) Jean Baudrillard. Taková prázdnota se možná šíří pouští nebo stepí, les jí ale nesvědčí. Jím je nutné pohybovat se pomalu a obezřetně – za dalším stromem může totiž čekat třeba půltunový los. Ve Finsku, třetí nejřidčeji obydlené zemi v Evropě s plochou pokrytou ze šedesáti procent lesy, je maximální povolená rychlost osmdesát kilometrů v hodině – i po tisícím ujetém kilometru na cestě z polárního kruhu do Tampere. Údělem finského cestovatele je ploužení.

Je­-li cesta autem „dramatická forma amnézie“ (Francouz Baudrillard byl z amerického automobilismu u vytržení), chůze lesem je požehnanou formou anomie. Cesta letadlem stříhá život na jednotlivé proužky, v jejichž švech něco podstatného chybí. Americká nezkušenost s všedností chůze, která se po Státech šířila od poloviny minulého století, působí ve středoevropském prostředí protkaném nahusto pěšinami až komicky. Přestože jízda autem do práce kvůli každodenní ranní koloně trvá stejně dlouho jako tutéž vzdálenost ujít pěšky, úvaha civilizované řidičky ze státu Washington je jednoduchá: „Koupila jsem si přece hezké auto, měla bych ho použít!“ Již zmíněný Joseph A. Amato končí svou studii i chůzi kapitolou nazvanou Kola a auta: amerického chodce vystřídal motorista. K prosté touze překonat rychle vzdálenost se postupně přidalo i pohodlí a výhoda izolace v domě na kolečkách, brnění, v němž člověk vychází do okolního přelidněného a nevlídného světa. Jenže jak říká Gros, první otázka kladená knize, lidské bytosti, stejně jako hudební kompozici, by měla znít: hodí se k procházení? Neviditelný druhý a zapomenuté prostředí nikdy doopravdy nezmizely.

Lesní chodec je ten, „kdo stojí tváří v tvář zničení“, píše voják a entomolog Ernst Jünger ve spisku Chůze lesem (1951, česky 1994). Svobodná chůze lesem je z podstaty nebezpečným počínáním, přesto – anebo právě proto – je způsobem, jak čelit strachu z věcí, které se zdají být mimo dosah našich činů. Lesní chodec je tak „hlasatelem odporu“. V lese se hned ozřejmí dopad sebemenší akce. Klučov, Žďár, Bezlesí, Poruba, Prosek, Paseky – to jsou názvy bojů, které les prohrál. Co nám chybí, jestliže jsme ztratili les, co cítíme, přicházíme­-li o něj kvůli svým „potřebám“ nebo díky svému „pečování“? Co nám říká intuice uprostřed těžbou zplanýrovaného lesa? Žďáření lesa umrtvovalo jednu část lidské podstaty dávno předtím, než došlo tisíci malých nesvobodných rozhodnutí k fatálnímu zásahu do planetárního ekosystému, v jehož motoru je les klíčovou součástkou. (Tak jako se dříve hodilo vysvětlovat svět člověka přírodními metaforami, na sklonku antropocénu je srozumitelný jen takový výklad přírody, který staví na popisu stroje.)

Les, jímž nelze projít

The Forest (Les) je velmi úspěšná hororová survival hra vyvinutá a spuštěná firmou Endnight v roce 2014. Hlavním úkolem hráče je po leteckém neštěstí přežít na poloostrově plném zmutovaných bytostí, které byly kdysi lidmi, a najít syna, kterého kamsi unesly. Pomáhá nám jediný spojenec – les. Poskytuje stavební materiál, potravu i ochranu. Nepříjemnou atmosféru boje o holý život podpořila v roce 2018 vývojářská firma tím, že hru uzpůsobila pro použití s VR brýlemi. Virtuál­­ní realita ovšem valné části těch, kteří si speciální brýle nasadí, po chvíli způsobuje dezorientaci, závratě a nutkání zvracet, a protože se vyvíjejí jen ty technologie, které přinášejí tržní zisk, skončí možná tento vynález ve slepé uličce podobně jako Google brýle (alespoň to předpokládá filosof „radikálních technologií“ Adam Greenfield). První okamžiky v prostoru, který je zároveň podivně spojen i nespojen s naším tělem (chůze je realizována trackpadem pod levou rukou, ale boj, tesání či rozbíjení sekyrou se provádí zcela realistickým udeřením pravicí), a který navíc poměrně realisticky ztvárňuje les s jeho druhovou skladbou, jsou intenzivní – pseudo­logia phantastica.

Fascinace realističností virtuálna ovšem vezme rychle za své, když zjistíme, že v tomto lese nejsme predátory, ale lovenou zvěří. Přestože nadledviny začnou do svalů automaticky pumpovat adrenalin, utéct nelze. Stojíme uprostřed neznámého nepřátelského prostředí a křečovitě se držíme ovládacích prvků, zrak upřený do lesa, jímž nelze projít, lesa propočítávaného strojem, do lesa, v němž jsme obětí. Ale i k této strojové zkušenosti najdeme příbuzný zážitek v realitě: posloucháme sami sebe ztraceni v zeleném porostu, stáváme se pozorovanou věcí pod drobnohledem vlastního kritického úsudku a snažíme se obstát v této chvíli absolutní sebereifikace v lese, který k tomu všemu mlčí.

Mrákotné myšlení

James Lovelock proslul hlavně svou teorií Gaia, která tvrdí, že živé organismy si pomocí seberegulujících mechanismů ve vzájemné součinnosti upravují podmínky na planetě tak, aby byly pro život optimální, a les je se svým myceliem, komunikací stromů či spolupracujícími půdními mikroby či hmyzími společenstvími oporou této teorie. Ve své intelektuální závěti, v níž pod názvem Novacene (Novacén, 2019) ohlašuje nový věk, kdy vládu nad světem převezme umělá inteligence, Lovelock upozorňuje, že jedna z důležitých překážek, které lidstvo postavilo do cesty vlastnímu mentálnímu rozvoji, a které se přitom po dlouhou dobu zdály být benefitem, je lineární myšlení. Negativním důsledkem lineár­ní determinace bylo znevážení moci intuice. Když Lovelock hodnotí svůj sto let dlouhý život, podivuje se, že coby vynálezce na všechny své objevy přišel právě díky intuici: „Vynalézám díky logické aplikaci vědecké znalosti. Přiznávám nicméně, že se tyto znalosti v mé mysli ve vynález spojují intuitivně.“

O generace mladší filosof James Bridle v knize New Dark Age (Nová doba temna, 2018), jak sám titul napovídá, na rozdíl od Lovelocka budoucnost zrovna nevítá. V obavách ze vzrůstající politické moci, kterou poskytuje komputační pojímání veškerého světa, hromadění big dat a exponenciálně se zvyšující výkonnost výpočetní techniky, oprašuje anonymní mystický spisek snad z poloviny 14. století Oblak nevědění, a i on ve svém varování připomíná podivuhodnou sílu komplexního myšlení ve stavu neustálého vybavování, zapomínání, vznikajících a porušujících se vazeb mezi izolovanými prvky: „Mrákotné myšlení, přijetí nevědomosti, by nám mohlo umožnit opustit myšlení komputační, a ponouká nás k němu sama síť.“

Les nelze spočítat, v lese se lze jen ztratit. Co kdyby byl služebný, těžený a pronajímaný „cloud“, jehož prvním smyslem je redukovat komplexitu a který nyní v souladu s postkapitalistickými hodnotami vládne světu, vystřídán „forestem“? Jaké následky by mělo, kdybychom namísto na mrákotné myšlení, „cloudy thinking“, vsadili na „forest thinking“, v němž se naopak s komplexitou počítá jako s nejdůležitější vlastností – s komplexitou, v níž je každý detail jedinečnou, semiautonomní, avšak spolupracující strukturou s nezaměnitelnou hodnotou, ale stejné úrovně?

Umrtvující starost

Zájem, péče a starost člověka o přírodu zatím připomíná sofistikovaný výslech bez konce – neoddychne si mučená příroda ani její mučitel. Co ale chceme zjistit? Těžko říct – to, co se neděje za chůze, nedává žádný smysl. Zahrada je na sto tisíc způsobů týraný les. Úkolů je tu mnoho: ohraničení záhonů betonem tak, aby bylo jasné, kde končí trávník, vytrhávání plevele v místě za betonovou hrází (plevel je vše, co nebylo vysazeno záměrně), zaštipování růží, setí a vysazování dle předem rozvrženého plánu (je třeba obměňovat plodiny, protože půda se vyčerpává), zalévání, „kultivace“ stromů, hrabání listí, vertikulace a vápnění trávníku, sekání trávníku alespoň jednou za dva týdny, obalení stromů proti mrazu, zahrnutí šlechtěných růží vyhrabaným listím, rytí a hnojení, aby bylo na jaře méně práce… A tak bez oddechu, dokud ne­­uplyne další rok. Až se vtírá myšlenka, zda toto mrzačící úsilí o to, aby příroda potřebovala člověka k jeho vlastnímu užitku, není nabobtnalým strachem z naší konečnosti. Výsledkem je obě strany paralyzující a z ptačí perspektivy zcela nesmyslné počínání, jehož důsledkem je lidský pocit: beze mne se nic neobejde.

Udolané tropické lesy se svou ochranou světového klimatu končí. O to víc záleží na tom, co hodláme se svým lesem za humny dělat my. Dnes to vypadá asi takto: lesníci sázejí na holoseče po kůrovci do suché, vyklučené a o chrastí (tedy o živiny a zastínění) připravené písčité půdy ty samé smrky, které právě podlehly, doufají, že se to finančně vyplatí, a verbují veřejnost k bezúplatné pomoci: les nás potřebuje, bez nás si neporadí! Stále početnější elektrocyklisti jsou ze stejného těsta jako harvestory rovnající klády – jsou jen jinou realizací produktivní funkce lesa. A rodiny zatím odnášejí igelitky medvědího česneku, protože v supermarketu viděly cenu jednoho svazku… Jenže chceme­-li si zachránit krk, les musí být z procesu komodifikace, která se živí prastarým pudem „boje s přírodou“, vyjmut. Možná se teď zdá být na pohled slabý, kmeny úhledně nakrájené, očesané a vyrovnané podél silnic, ale teploměr už několikátým rokem ukazuje jeho moc. Poroste.

Divočina

Každé jaro je přese všechno civilizační zápolení sycené nevykoupenou radostností počátku. To, co vzniká tlení navzdory, však nemá žádnou relevanci, teprve to, co trvá navzdory zkáze, platí. Osvěžující nápad, svoboda a experiment v lese často končí promáčenými botami, puchýři, šrámy – a změněným vědomím. Pokusy nanečisto se v lese netolerují. Na šípek rostoucí na jeho okraji si ťuhýk napichuje úlovky na horší časy, housenky, hraboše i menší pěvce, a plody se pak časem obarví do ruda.

Stavby se bortí, úrody usychají, půda eroduje, a stromy přesto klíčí a straky se množí. Mazaná agresivita teď má v ptačí říši navrch. Ale i poštolky a krahujci zvyšují stavy, přišlápnou krček a vyklovají oči, pustí se do mozku a po chytrosti zbyde brzy jen opýřená krvavá kaše. Dílo dokonají hrdličky – plaší a nemotorní poslové míru se také rádi nadlábnou do sytosti. „I v literatuře nás vábí pouze divokost. Hloupost je pouze jiné jméno pro krotkost,“ prohlásil Thoreau. Nechme zdivočet zahradu i les, a sami se oddejme zdivočení. Chůze lesem je dobrý začátek.